Když jsem takovou kontrolu absolvovala já, první otázky z úst mé bývalé gynekoložky zněly: „Berete prášky? A nenapíšem teda něco?" Je nasnadě, že tím měla na mysli hormonální antikoncepci – fenomén, který se stal údajně před 56 lety, kdy byl uveden na trh, symbolem ženské emancipace, a v současnosti i kontroverzní záležitostí. Jsou s ní totiž u některých žen kromě pozitiv plnících svůj účel spojeny také vážné zdravotní komplikace – např. hluboká žilní trombóza, plicní embolie nebo zvýšené riziko rakoviny prsu.

HA má zabránit ovulaci, a tím pádem i potenciálnímu otěhotnění. Po daném cyklu užívání pilulek, obsahujících syntetické hormony, dochází k pseudomenstruačnímu krvácení (kdy by za normálních okolností odcházelo spolu s krví a starou děložní výstelkou neoplodněné vajíčko z těla). Časem si tedy uvědomíte, že pokud jde o takto zásadní změnu přirozeného fungování těla, ta otázka, která vás napadne („Fakt je zodpovědný, když přijde holka, skoro ještě dítě, na první gynekologickou prohlídku, už jí doktorka cpe prášky?") je úplně namístě.

A tak jsem své otázky, které mě během návštěv na gynekologii v pubertě napadaly, teď položila MUDr. Miladě Dusíkové, gynekoložce z Jindřichova Hradce.

VICE: Dobrý den, co všechno musí nejdřív gynekolog/žka vědět o pacientce, aby jí mohla předepsat hormonální antikoncepci?

MUDr. Dusíková: Abych pacientce mohla předepsat HA, chci ji v té krátké době poznat nejen ze zdravotního hlediska. Důležité jsou její reprodukční plány, délka studia, rodinné zázemí, kdo bude hradit nebo podílet se na hrazení antikoncepce, která není hrazena ze zdravotního pojištění. Velmi důležitá je rodinná anamnéza. Zda matka či tety měly embolii, trombózu, popřípadě mají-li vyšetřen a vyloučen trombofilní stav. Pokud ne, dám pacientce na uváženou, jestli si objedná a zaplatí test na zjištění trombofilního stavu, tzn., že si objedná na mnou doporučených www stránkách test (jednoduchý stěr ze sliznice dutiny ústní) a zaplatí cca 1800 Kč. Ve velké většině případů je toto pacientkou akceptováno. Rovněž se detailně vyptám na výskyt karcinomu prsu v rodině. Dále je důležitá anamnéza osobní – nemoci, operace, úrazy, alergie, opět se zaměřením k vyloučení trombofilního stavu – a rovněž na onemocnění prsu. V neposlední řadě odeberu i sociální anamnézu – kouření, abusus drog či alkoholu. Nezanedbatelná je anamnéza akné, padání vlasů aj. Důležité je kompletní gynekologické vyšetření včetně cytologie a UZV vyšetření.

Pokud vím, HA je nasazována i dívkám, které jsou ještě panny. Jak se u takových pacientek provede cytologické vyšetření, kdy se musí udělat výtěr z genitálního traktu ženy?

Když nasadím HA dívce, která ještě neměla styk, vymíním si do půl roku kontrolu v nejbližším možném termínu.

Konzultujete s dívkami, které toho o HA moc nevědí, případná rizika?

Se všemi dívkami konzultuji případná rizika při užívání HA. Celková doba užívání HA je velmi bezpečná 11–12 let, přihlížím-li k postoji mamologů z jejich hlediska. Radím odsazení HA měsíc až dva s využitím bariérové antikoncepce k vyloučení rizika vícečetného těhotenství, které je rizikové. Rovněž radím dívkám po odsazení před otěhotněním doplňky výživy s obsahem zinku, vitaminu B, E, A, popřípadě komerční preparát NosiFol.

Jsou gynekoložky/gynekologové zároveň i dealery farmaceutických firem, které HA vyrábějí? Profitují lékaři/ky pak z toho, když se jim podaří předepsat určitý druh HA?

Gynekolog nikdy není dealer firmy. Každý z nás má své priority, které ale směřují k tomu, aby byla HA nasazena správně vzhledem k rizikům, k věku, k aktuálním problémům s pletí nebo váhou, např. i k problému zadržování vody v těle a otokům, a aby byla cenově pro tu kterou dívku dostupná. Profitovat z předepsání HA určité farmaceutické firmy ze zákona nelze.

Jak se díváte na HA Vy? Myslíte si, že ji lze užívat stejně běžně jako třeba vitaminy?

HA předepisuji po pečlivém uvážení, zvážení rizik a vyšetření pacientky. Pokud lze použít jinou formu, např. u žen, které již rodily, raději doporučím jinou formu antikoncepce – chirurgickou sterilizaci, bariérovou metodu, tělísko, pesar.

Existují případy, kdy je nezbytně nutné brát HA ze zdravotního hlediska?

Pokud je nevhodná jiná forma antikoncepce, HA ze zdravotního hlediska doporučuji především ženám, jež mají nasazenou léčbu pro jiné základní onemocnění, například krevní, onkologické či jiné, při kterých nesmí otěhotnět.

Máte zkušenosti s pacientkami, kterým HA způsobila zdravotní problémy? Setkala jste se třeba s nějakou, které užívání HA přivodilo mrtvici?

Mám registrováno téměř 4000 žen a samozřejmě jsem se s komplikacemi setkala. Z posledních 5 let si vybavuji třikrát trombembolickou nemoc. Jednou jsem odsazovala pilulky z neurologické indikace pacientce se zhoršeným viděním, u které byla vyloučena jiná příčina tohoto stavu. Mrtvici jsem u žádné pacientky nezaznamenala.

V jakých případech předepisujete HA Vy?

Jednoznačně jako antikoncepci. V ojedinělých případech na doporučení kožního lékaře.

A je „čistá pleť" dostatečný důvod k tomu, aby dívka či žena začala užívat HA?

Kvůli zhoršené pleti, potažmo velmi těžké formě akné se skutečně HA předepisuje, ale po konzultaci s kožním lékařem, který akné léčí, za předpokladu, že selhaly metody léčebné i kosmetické.

Jaká je podle Vás nejúčinnější a nejzdravější metoda antikoncepce?

Nelze říct, která metoda je nejlepší. Vždy je třeba znát o pacientce co nejvíce, tak, abych mohla vybrat optimální metodu antikoncepce. Jinou předepíšu nebo doporučím ženě, která nerodila, jinou ženě nad 40 let, jinou formu dívce ve věku od 15–20 let... Nejzdravější metoda antikoncepce ze zdravotního hlediska je samozřejmě bariérová či metoda plodných a neplodných dní, samozřejmě s přihlédnutím ke spolehlivosti této metody. Rozhodně volím raději HA, než bych riskovala u nespolehlivé pacientky opakované miniinterrupce.

Jak by mohla vypadat „ekoantikocepce"? Je známo, že hormony poté, co je ženy v moči vyloučí, můžeme pak vypít s vodou.

Ekoantikoncepce? Snad proutěné košíčky, které si nasazují muži na penis v Africe?

Zaručenou formou antikoncepce je sex digitální. Více se o něm dovíte z našeho dokumentu: 'Sexuální život v době digitální lásky'...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

A jak to vypadá s lékaři a zkušenostmi s HA u jiných žen? Několika jsem se jich na to vyptala...

Ahoj, berete/braly jste HA? A než vám ji gynekolog/žka předepsal/a, udělal/a vám kompletní vyšetření (nabídne vám test na zjištění trombofilního stavu, udělá osobní anamnézu: nemoci, operace, úrazy, alergie, onemocnění prsu, anamnézu akné, kouření, drog, padání vlasů... Udělá kompletní gynekologické vyšetření včetně cytologie a UZV vyšetření?) A měly jste z HA někdy zdravotní komplikace?

ELIŠKA

Anamnézu si zjistila a cytologii i ultrazvuk dělala, akorát mi nedělala test. Ale při každé kontrole mi měřili tlak. Zdravotní komplikace jsem neměla, jen jsem byla asi chvilkama protivná a přibrala jsem, to je tak všechno. No a dneska už HA neberu jednak proto, že nemám proč, ale až si najdu chlapa, tak už to brát nechci, protože i když si nemyslím, že to je taková hrůza, jak se povídá, přeci jenom to to tělo nějakým způsobem rozhodí. Nejsem žádná lesní žena, ale co je moc, to je moc. Najdeme si jinou cestu.

ZDEŇKA

HA beru, lékař mi nedělal kompletní testy před nasazením, jelikož to byla poslední možnost, jak se zbavit příliš bolestivé menstruace a cyst na vaječnících. O operacích, které jsem prodělala, věděl, jelikož je sám dělal. Každý rok mi dělá kompletní vyšetření včetně jaterních testů. Dokonce pro mě hledal antikoncepci, která bude mít minimum vedlejších účinků kvůli hlasivkám a zpěvu. Žádné problémy s užíváním nemám.

PETRA

HA neberu a nikdy jsem nebrala, ačkoliv se to teď nejspíš na chvíli změní. Nelíbí se mi, že se těžko dají najít informace o tom, jaký vliv má na ženu dlouholeté užívání apod. A pokud už se o něm mluví (problémy s otěhotněním, změny ekoystémů apod.), hodně se to předkládá jako jakási snůška alarmujících nesmyslů. A neřeší se další problémy, kamarádka brala HA dva roky v pubertě, protože měla přítele, pak se jí menstruace rovnala skoro rok. Řešení gynekoložky bylo, že jí předepíše zase HA, což přece nedává vůbec smysl... Důvod, proč pravděpodobně budu HA já teď chvíli brát, je ten, že mám před svatbou a nechci, aby mi menstruace narušila svatební den nebo svatební cestu, proto se půjdu s doktorkou poradit, co a jak, jaké jsou možnosti. Nehodlám HA ale brát dlouhodobě. Přijde mi, že se zkrátka předepisuje často ještě holkám v pubertě, kterým se tělo ještě vyvíjí, málokdo ale přemýšlí nad tím, jaký vliv to může mít na tělo těch holek.

MARTINA

Já jsem HA nikdy brát nezačala, poněvadž už jsem toho dost přečetla o jejích potenciálně nežádoucích účincích. Ale jednou jsem byla na gyndě s tím, že chci prášky, a protože jsem měla načtené vše o těch vyšetřeních, řekla jsem, že chci nejdřív vyšetřit. Ale ona mě stejně ukecala, že to je zbytečný, že se nemám čeho bát, a poslala mě s receptem domů. Ty prášky jsem si nikdy nevzala, takže docela síla. Pak jsem si našla jinou doktorku, ale i ta hned: „A zobete něco? Ne? Proč? A nechcete radši zobat?" Už je to tak běžné. Jsem divná, že nezobu, mi vlastně naznačila....

VERONIKA

HA jsem brala od 18 do 23 let; doktorka mi dělala pouze osobní anamnézu, ale o riziku trombofilního stavu mě ani neinformovala. Na testy na Leidenskou mutaci (poruchu krevní srážlivosti) jsem šla ve 23 letech z vlastního zájmu, když se o riziku hluboké žilní trombózy v souvislosti s HA začalo mluvit v médiích, a měla jsem pozitivní výsledek. Přešla jsem k jiné doktorce a ta mi odmítla předepsat cokoli.

UZV mi bývalá doktorka také nedělala.

Začaly se mi objevovat fibroadenomy v prsu, v rozmezí půl roku jsem byla na dvou operacích, přímou souvislost s HA lékaři nepotvrdili, nicméně poté, co jsem ji přestala brát, se ustálil jejich počet a přestaly se zvětšovat. Problémy s HA jsem ale nikdy neměla, její užívání mi vyhovovalo, a kdybych neměla mutaci, pravděpodobně bych ji brala stále.

DENISA

Měla jsem takový problém, menstruace se mi přestala úplně dostavovat, a to třeba v délce 4 měsíců. A tak mi můj doktor nasadil nejprve vyvolávací léky – Duphaston – a potom nasadil antikoncepci, na které jsem už skoro dva roky. Mám anémii (chudokrevnost) a Gilbertův syndrom (poruchu metabolismu), což způsobuje několik obtíží. A musím říct, že zatím mi ta antikoncepce hrozně pomohla. Možná se na to dívám jen z krátkodobého hlediska, a až ji vysadím, všecky problémy se mi vrátí, ale v čem mi pomohla: pár kil jsem přibrala, bez těch léků totiž absolutně nepociťuju hlad, takže jsem měla věčně problém s tím, že jsem nedokázala přibrat. Asi se mi nějak upravila hladina hormonů, protože vůbec nemám skoro žádné nervové kolapsy. A výborně spím... Zní to, jako bych bez toho byla úplnej šílenec, a možná je to díky jiným vlivům, nejen antikoncepcí, ale taky lepším stravováním, menším požíváním alkoholu a lepším životním režimem... Zkrátka, zatím jsem ráda, že to užívám.

Doktor mi dělal ultrazvuk a asi to cétéčko... Je to kolega mé tety, tak nevím, jestli tím pádem už neměl zjištěné, zda nemáme něco v rodině.

PAVLA

HA neberu, nikdy jsem nebrala a v plánu to ani nemám. Zaprvý mám fóbii z lékařů, tudíž jsem nikdy nebyla na gyndě! Když mi vadí, že mi sahá obyčejnej lékař třeba jen na ruku, tak mi bude fakt vadit, když mi budou chtít sahat na vaginu. Navíc to neberu, protože je to dle mého totální náplava chemikálií do těla... Už tak denně dopujeme svoje těla neskutečnýma škodlivinama, který jsou dneska už snad v každým jídle, takže se tomu moc nevyhneš. Tudíž alespoň nejdu vstříc těm, co jsou v HA.

LUCIE

HA už neberu, ale brala jsem ji 8 let. Ultrazvuk a CT mi můj doktor dělal, ale nedělal mi rodinnou anamnézu, protože k němu chodí i moje mamka. Předepsal mi stejnou antikoncepci jako mé mamce s tím, že ona už mi poví, co s tím. Po těch osmi letech se mě zeptal, jestli chci do třicítky děti, a já že jo, a on, abych antikoncepci co nejdřív vysadila, že se tělo musí stihnout vzpamatovat. Poté, co jsem HA vysadila, mám každý rok po dobu dvou let velmi bolestivou menstruaci, která trvá i tři týdny. Zvracím, omdlívám. Než jsem v pubertě začala HA brát, říkal mi jen samý pozitiva, a když jsem mu říkala, jaký mám problémy, byl strašně překvapenej. Ani mi při návštěvách nekontroloval prsa, prý stačí, že nemáme v rodině rakovinu, jak ví od mamky. A na mamograf mám prý taky ještě čas.

ZUZANA

HA neberu a nikdy brát nechci. Nejsem odborník, ale představa, že si přirozené fungování těla narušuji nějakou chemií, navíc, má-li to tolik vedlejších účinků, je pro mne dostatečně odrazující. A také k tomu mám morální důvody.

Už roky posíláme do vesmíru různá zvířata. Želvušky i další mikroorganismy jsou však speciální v tom, že dokáží přežít extrémní teploty. A tak si jednou vědci řekli: "Zkusme, zda vydrží i vakuum." A perfektní vakuum je ve vesmíru. A ono to vypadá, že by to želvušky podle všeho měly přežít. Možná z něj dokonce i přišly.

Logo: Marek Hes

V akci Insider jsme oslovili osm hudebních producentů, kteří měli vytvořit skladbu inspirovanou zvuky, jež slyší v prenatálním věku dítě v děloze. Do Insideru se kromě Kittchena zapojil i Martin Přikryl, Tadeáš Haager, Dubort, Moimir Papalescu, Lenka Kočišová, SSS nebo Ondřej Švandrlík. Zbylé dvě realizace po singlech zveřejníme v dalších týdnech.

Všichni už dávno víme, kdo se skrývá pod kuchařskou maskou. Za Kittchena žije hudebník, tvůrce komiksů a blogger Jakub König, kterého jste už od poloviny devadesátek mohli registrovat jako zpěváka a kytaristu českolipské skupiny Obří broskev.

Kittchen, foto: Máša Dudziaková

Zkusíš popsat, jak sis sám pro sebe upravil koncept Insidera?

Hm, hm, přemejšlím, jestli jsem si ho vlastně upravoval. Prostě jsem strašně dlouho nevěděl, jak na to. No a pak mi kamarádka Linda poslala zvuk gravitačních vln, kterej je podle ní úplně skvělej. A taky že jo. Takže jsem měl základ a asi tejden po uzávěrce Insidera jsem si vyboxoval volný odpoledne a úplně se do toho ponořil a propadl. Tak to mám nejradši. Nejlíp se mi pracuje takhle na jeden nádech... no a když jsem se pak teda navečer vynořil, měl jsem hotovej track Twins.

Ty gravitační vlny jsi použil právě jen kvůli zvuku, který ti přijde skvělý, nebo je v tom něco hlubšího? Zajímavé je, že s gravitačními vlnami pracovala v rámci Insidera i Akkamiau, což vůbec není na škodu. Spíš naopak. Aspoň můžeme výsledek porovnat.

Zvuk vln mi přes Facebook poslala kamarádka a animátorka Linda Arbanová, která nám natočila třeba klip k písničce Exit z loňský desky. A teď připravuje Atomovou nevěstu z tý nový desky. Věděla, že se mi ten zvuk bude strašně líbit.

Já si tý zprávy nějak nevšiml a vůbec jsem na ni neodpověděl, což Lindu trochu našňuplo. Ale nakonec jsem ty vlny našel a okamžitě mě okouzlily. Je to zvuk jako z ponorky, je to zvuk jako nějakej komunikační kód. Je to zvuk, kterej zní trochu jako pod vodou. Trochu jako v děloze. A je to zvuk gravitace tý obrovský matky, která je pro dítě vevnitř něco jako vlastní planeta, hvězda. Přemejšlel jsem, jestli ho ještě někdo použil. Překvapilo by mě, kdyby ne. A taky si myslím, že to vůbec neva.

Snažil ses trochu o rekonstrukci prostředí, nebo komponování „dvojčete" bylo vyloženě intuitivní záležitostí?

Mnohem líp mi jde pustit veškerou kontrolu a snažit se vyjít ze zvuku, rytmu nebo nálady toho, s čím začínám. No a pak to nějak piplám a prořezávám a nastavuju, ohejbám... mažu.

Kromě toho, že mi hodně rezonovaly ty zvuky, jsem jinak byl spíš zvědavej, kam mě to dovede. Třeba strašně dlouho jsem vůbec netušil, že v tý děloze jsou ty děti dvě. Až na poslední chvíli s kouskem toho textu se to najednou ukázalo...

Nedávno jsme spolu pro VICE Česko/Slovensko dělali rozhovor o tvém klipu ke skladbě Sudety. V rozhovoru jsi říkal, že nahráváš v severočeském Úštěku, konkrétně v tzv. gotickém dvojčeti. Tvoje skladba pro Insider se jmenuje Twins. Je tu nějaká souvislost?

Vidíš, to mě nenapadlo. Ale asi jo, když tak o tom přemejšlím. Dvojčata se mi v posledních letech objevujou v životě nečekaně často. Od gotickýho dvojdomu, v kterým nahráváme, kam jsem jezdil na zkoušky a soustředění, kde jsem toho tolik zažil. Až po zážitky nějakýho spirituálního partnerství, sourozenectví, sesterství... nadstandardní blízkosti, společnejch prožitků, telepatii.

A čím dýl jsem na písničce pracoval, tím mi bylo z textu jasnější, že to je píseň, kterou věnuje bratr v děloze svýmu dvojčeti, sestře. Jak do sebe jednotlivý slova zapadaly, hodně jsem myslel na svý sourozence, dva super bratry... ale i třeba na Tomáše Neuwertha, se kterým jsme dost propojený. Hodně jsem myslel na svoji přítelkyni. A taky na tu holčičí část mě samýho, kterou jsem tou písničkou pozdravil a jako by obejmul. Je to takovej twin flame lovesong.

Gotické dvojče v Úštěku. Dům, ve kterém Kittchen nahrává svoje desky. Úštěk je typickým severočeským fotogenickým maloměstem, Jan Svěrák zde točil některé scény pro Kolju a Radim Špaček pro Místa. Shrnuto a podtrženo, v Úštěku je noirový ráj - málo práce a hodně pika. Foto: Tereza Mikšovská

Tvé texty jsou často příběhové, v tracku pro Insider sis ale vystačil s minimalistickou textovou zkratkou. Předpokládám, že je pro tebe velkou inspirací literatura. Jaká?

Co se týče literatury, jsem nenasytnej. Mám svý oblíbený autory, mám moc rád Iana McEwana, hodně mě těšil Chuck Palahniuk, poměrně pozdě, ale o to vášnivěji, jsem se zamiloval do Neila Gaimana. Hodně mě zasáhnul Brautigan, ale i Philip K. Dick. No a taky se strašně raduju z každýho novýho Kahudy, Hakla, Rudiše, Peter Soukupový i Hůlový... a z každýho Hrabala, na kterýho narazím a kterýho jsem ještě nečetl. Kundera. Tyvogo. Lundiaková. Těsnohlídek.

Takhle bych mohl asi psát dlouho. Čtu hodně a žánrově se nijak nežinýruju. Je strašně moc dobrý literatury. Některá stárne, některá je čím dál aktuálnější. A furt přibejvá nová. Což je bezva. A pak mám taky moc rád komiksy. To je na dlouho...

On i Kittchen je jakousi komiksovou postavou. Je „kuchař" spíš padouch nebo dobratisko od kosti? A vůbec, co ti kuchařova maska dává a co ti třeba i bere?

Kittchen je komiks od začátku. První skici, který jsem dal na stránky, pro mě tehdy vytvořila Toy Box. Vycházely z mý nepříliš konkrétní představy o kuchaři, kterej žije po atomový válce někde u Máchova jezera. A s tou maskou pak Kittchen v komiksu už zůstal.

Pozvolna se o tý postavě dozvídám čím dál víc. Jak je propojená se mnou, co máme společný a co je jinak. Nedávno mě napadlo, že Kittchen postupně přebírá všechny mý temný a stínový stránky. A až je bude mít přebraný všechny, zhroutí se do sebe jak černá díra.

Kittchenova skica.

Poslední roky jsou ve znamení kultu žrádla. Všichni chodí do trendy restaurací, na farmářské trhy, žijí „bio" a kdejaký kuchař v televizi řeší téměř ontologické otázky. Není mi to buřt, je mi ta poživačnost odporná. Neměl by komiksový hrdina Kittchen proti tomuto bonvivánství zasáhnout?

Já myslím, že každej ty svý boje musíme vybojovat sami. Nebo bychom měli. Vždycky, když ty naděje upíráme k někomu jinýmu, nakonec zákonitě musí přijít zklamání. A tak jako má Kittchen svý boje (většinou paradoxně obrácený nějak dovnitř), máš i ty svý, takže se nabízí, že si pořídíš nějakou super masku a můžeš bejt třeba AntiKitchen, nebo PůstMan... nebo Prostřeno Destroyer. Trochu bych si chtěl mít s kým pokecat v nějaký hospodě pro maskovaný hudební (anti)hrdiny. A s takovým Řezníkem si, počítám, moc nepokecám.

Hospoda pro maskované hrdiny je dobrý nápad. Když si vzpomenu, jakými depresemi trpěli „opláštěnkovaní" v Moorových Watchmenech, tak je to možná i nutnost. Když už jsi ale zmínil jakousi potřebu sdružování se s dalšími komiksovými hrdiny, navštívil „kuchař" nějaký cosplay con? Nebo se na nějaký chystá?

Zatím mě nikam nepozvali. Ale plánuju koncert v maskách pro všechny. Jenom musím sehnat ten správnej prostor, kam se lidi v maskách budou hodit. A peníze, aby tam maskovaní mohli zadarmo apřitom tam byl skvělej zvuk a světla. Cosplay sraz by byl samo sebou fajn, ale znáš to. Co si člověk neudělá sám...

Takže nemusíte být zrovna nejchytřejší, abyste pochopili, že v distribuci jídla v jedné z nejbohatších zemí na světě je něco pěkně zkaženého.

Díky tomu ale prosperuje firma Johna Marrena, která se už od roku 1970 zabývá re-distribucí potravin, které by jinak skončily na skládce. Nebavíme se tu ale o nahnilých rajčatech nebo konzervách s prošlou dobou minimální trvanlivosti. Jedná se totiž o potraviny, které nebyly správně zabaleny anebo jich supermarkety omylem objednaly nadbytek. I když by se v pohodě daly lidmi ještě zkonzumovat, mnohem častěji jsou použity pro nakrmení zvířat, v tom lepším případě. John Marren se rozhodl jednat, a tak vzal tyto potraviny a začal je prodávat v přebytkových obchodech, povětšinou v potravinářských firmách, kde bylo zaměstnancům jasné, že se spíš jedná o nadbytečnou výrobu, než o nepoživatelný odpad.

Před čtyřmi lety Marrena opravdu znepokojily výsledky britských statistik o podvýživě a potravinové chudobě, a tak si uvědomil, že by jeho podnikání mohlo dobře fungovat i na sociální úrovni a pmohl tka lidem v nouzi. Díky tomu se pustil do budování sítě "Community Shops" v oblastech, které by tento druh iniciativy mohly využívat, zahrnující například Goldthrope v Yorkshiru nebo West Norwood v jižním Londýně, kam jsem se vydala, abych zjistila více.

Přivítaly mě vesele vyhlížející oranžové dveře, za kterými leží to, co byste si mohli snadno splést se svojí sámoškou nebo non-stop večerkou. Police byly do výšky zaskládané potravinami, některé z nich trošku náhodně, ale veškeré zboží je úhledně vyrovnáno a označeno. Každý produkt je v podstatě odpade, který by byl vyhozen, pokud by jej tento obchod nezachránil.

Ne každý ale může navštívit Komunitní obchod. Pokud žijete v okolí a můžete dokázat, že jste ve finanční tísni, obvykle tím, že pobíráte státní podporu, pak vás obchod příjme jako svého zákazníka po dobu šesti měsíců. Goldthrope v Yorkshiru má 500 členů, londýnský West Norwood kolem 750 členů ve všech věkových kategoriích, s rozdílnými životními cestami a také s rozdílnými důvody, proč se ocitli v potravinové tísni. Neexistuje zkrátka určitý „typ" člověka, který navštěvuje Community Shop.

Procházela jsem se uličkami, abych zjistila, co všechno je v nabídce. Sklenice omáček na těstoviny, konzervy s falozemi, balení čokoládových sušenek, bločky sýru, lednice plná čerstvého masa, žrádlo pro domácí zvířata, ale i drogerie, včetně tělové a dekorativní kosmetiky. Zahlédla jsem také skleničku kaviáru – a to všechno zachráněné ze skládky! Mohu říct, že si tady v klidu nakoupíte vše potřebné.

„Pro nás to není jen o levném jídle, je to o opravdu kvalitních produktech. A také je to o tom, dát lidem mnohem víc za jejich peníze.", říká manažerka pobočky West Norwood Community Shop Clara Widdison. „Například můžete jít do běžného supermarketu a koupit si nějaký masný produkt, třeba předbalené plátky šunky za libru. Ale její kvalita bude otřesná, šunka bude plná vody a ani nebude tak dobře chutnat. Výživové hodnoty produktu budou mizivé a navíc nebude ani z britského masa. Ale pokud příjdete k nám, za pouhou libru dostanete něco mnohem vyšší kvality."

Ve West Norwoodské pobočce mají navíc i kavárnu, z níž se line neuvěřitelná vůně cibule a kmínu přímo mým směrem.Trish James je šéfkuchařkou a podává jak chutné sandwiche se slaninou nebo párky k snídani za libru a půl, tak teplé obědy. Dnes je na výběr mezi cizrnovým a hovězím karí a je toho opravdu hodně. Karí je servírováno na mělkých talířích ve štědrých porcích s rýží, tradiční plackou naan, pakorou a cibulovými bhajis. Nechybí samozřejmě ani dezert – čokoládový puding. A stejně jako potraviny prodávané v obchodě, i toto jídlo bylo získáno díky přebytkům.

„Vařím z toho, co zrovna máme.", říká Trish a dodává: „Jednou jsme měli přebytek kozího masa, a tak jsem z něj udělal karí. Také jsem už servírovala srdce a játra nebo ústřice. Rádi lidem podáváme něco nového a unikátního, co nejspíše vyzkouší úplně poprvé v životě."

Trish zároveň hlídá, co je zrovna na prodejně ve slevě, z čehož tvoří na tabuli speciální menu společně s cenami jednotlivých potravin, aby tak usnadnila zákazníkům nákup a následnou přípravu chutných pokrmů i doma.

„Když jsme otevřeli vlastní supermarket, rychle jsme si uvědomili, že všeobecný přístup k jídlu není podmíněn jen tím, že na něj někteří nemají dostatek peněz.", říká manažerka Widdison. „Může za to i to, že mnoho lidí nemají potřebné znalosti a zkušenosti s přípravou jídla, někteří dokonce nemají ani kuchyň. My věříme, že každý by měl mít alespoň jedno teplé jídlo denně, a proto jsme se rozhodli rozšířit naše pobočky o kavárny, které toto lidem umožní."

Díky tomu, že si Clara Widdison a její tým rádi posedí u jídla s jejich zákazníky, pochopili složitost spletitých důvodů, proč se dostali do potravinové tísně. A proto začali nabízet řadu služeb, které jim mohou pomoci dostat se z dluhů, najít si práci, nechat se přeškolit nebo dokonce začít svůj vlastní byznys, což jim pomůže se zachránit z momentální chudoby.

„Je opravdu důležité, aby naši členové věděli, že do nich investujeme, protože věříme, že to za to stojí.", říká Widdison. „Potravinové banky dělají neuvěřitelně skvělou věc, ale jakmile jednou dostanete jídlo a jste tedy venku z momentální krize, pak to co opravdu potřebujete je podpora k tomu, abyste vše dostali opět zpátky pod kontrolu. A to je přesně to, co děláme my. Chceme opět obnovit dobré vztahy s jídlem, takže pokud je to něco, co vám dříve způsobovalo hlavně strach a úzkosti, pak věříme, že jídlo může být opět symbolem oslav a zdraví."

Smích, který se nese z kavárny, kde právě obědvají štamgasti je toho přesvědčivým důkazem. Supermarkety nejsou všeobecně považovány za to nejlepší v potravinovém světě, avšak kdyby jich bylo víc takového druhu, určitě by se staly skutečně revolučními místy.

#bros#1920s. Foto via.

Selfies. Jsou vítaný asi jako svrab a cool asi tak jako jízda na segwayi. Upřímně, kolik přátel už jste si kvůli nim z Facebooku vyházeli a kolik selfies jste po sobě zanechali vy? U mě to bude v obou případech dost. Jsou taky prej příznakem neúnosnýho narcismu naší generace.

Nikdy jsem moc nechápala, proč když mně nebo mé generaci (a tady jsem taky moc nechápala, pochybuju, že bych měla s některejma lidma svý generace společnýho víc než rok narození) chtěli starší lidi něco vyčíst, mi dávali za příklad vždycky „starý dobrý časy". Kdo by se s tím nesetkal. To když my jsme byli mladý... Nebo: Co se s tím světem dneska děje? Pokud vím, svět byl postavenej na hlavu už odjakživa, dokonce natolik, že bylo potřeba, aby naše kultura získala aspoň představu ztracenýho ráje. A pokud jste se setkali s takovejma poznámkama od lidí ze svýho okolí, museli žít ještě buď za komunismu, nebo za války... Nevim, ale nenapadá mě, co by mohlo bejt mezi lidma tenkrát o tolik lepší než dneska.

No, abychom se tu nepouštěli do nějakejch větších akcí, stačí snad říct, že lidi se ve svý podstatě v čase vlastně moc neměněj. A jak uvidíte sami, to o narcismu platí dvojnásob – za člověkem se od chvíle, kdy se na Zemi objevil, táhne jako smrad.

Jo, a ještě něco. Kdo si děláte selfies ještě dneska, možná byste to měli trochu přehodnotit. Tyhle jsou totiž top a vůbec nevadí, že jsou některý starší než sto let.

Tenkrát by lajky na Facebooku nejspíš došly. Foto via.

Tohohle, dnes už dědu, byste selfíčkem rozhodně nezaskočili. 1940. Foto via.

Všude dobře, u Paula nejlíp. Foto via.

#iphone #sucks. 1920. Foto via.

Nejstarší selfie na světě vznikla roku 1839. Takhle se vyfotil americký průkopník fotografie a obchodník plynovými lampami Robert Cornelius. Jak to tak s uměním bývá, zůstal u obchodu plynovými lampami.Foto via.

Britský žurnalista Terry Fincher při seskoku padákem v roce 1966. Foto via.

Kennedyovi v létě 1954. Foto via.

Vaše selfie tyče už jsou trochu retro. 1920. Foto via.

Foceno zrcadlovkou. 1910. Foto via.

Čí je to čičí?Foto via.

Sama doma 1. 19. století. Foto via.

Broadwayská fotografka Florence Vandamm. 1947. Foto via.

#bros#1920s. Foto via.

Sama doma 2. 19. století. Foto via.

#Sinatra #thug #life. 1950. Foto via.

Tak kvůli tomuhle vznikaj horory. 1905. Foto via.

Americký státník Colin Powell se takhle v padesátých letech připravoval na éru sociálních sítí. Foto via.

Babi?! 1940. Foto via.

Mabel Normand, slavná americká herečka, v roce 1918. Zahrála si s Chaplinem, Fattym Arbucklem i zákonem – zapletla se do dvou vražd, byla závislá na kokainu.Foto via.

Fotograf a novinář Edouard Boubat s dítětem. Foto via.

Americká fotografka Vivian Maier pracovala jako vychovatelka. Svými autoportréty je známá – jak se jinak zabavit, když hlídáte děcka, že jo. 1950. Foto via.

#swag#1909#James Byron Clayton. Foto via.

Australský fotograf Harold Cazneau. 1910. Foto via.

Letec Thomas Baker. 1917. Foto via.

Americká fotografka Diane Arbus, známá fotografováním prostitutek, transvestitů, dětí a lidí z ulice takhle údajně oznámila manželovi, že je těhotná. Nicméně se v šedesátých letech rozvedli a Diane dva roky po rozvodu spáchala sebevraždu.Foto via.

Dcera posledního ruského cara Mikuláše Anastázie Nikolajevna Ruská po sobě zanechala dvě známé selfies. Tahle je ta míň strašidelná.Foto via.

Foto: Jackson Fager

Čím dál tím víc lidí se v USA bezstarostně zkuřuje trávou bez jakýkoliv obav z možných následků. Prohibice už byla dávno převálcována, takže to lidé náležitě oslavují pořádným hulením. Někteří nicméně pociťují vedlejší účinky, které se obecně nepřipisují k příznakům zkouření, jako například tekutou rýmu nebo svědivé oči. Podle alergologů právě tihle lidé objevují jasné příznaky alergie na konopí.

Alergie na trávu jsou pravděpodobně dost neobvyklé, ačkoliv výzkum toto potvrzující není dostatečně komplexní na to, abychom z něj vyždímali konkrétní čísla. Více než 20% populace má sezónní alergie – což znamená, že jsou alergičtí buď na rostliny nebo pyly. A protože marihuana je samozřejmě bylina naplněná pylem, tihle sezónní alergici jsou pravděpodobně také alergičtí i na ni.

„Se zvyšující se legitimitou marihuany a zmenšujícím se zájem o konzultace s lékařskými experty nejspíše přibude lidí, kteří o tomto problému otevřeně promluví," řekl VICE denverský alergologický a klinický profesor medicíny na Univerzitě v Coloradu William Silvers. Doktor Silvers rovněž zveřejnil v únoru článek, poukazující na zvýšený počet těchto případů v jeho lékařské praxi a volající tak po odezvě ze stran jeho kolegů, kteří by se neměli bát zeptat se pacientů na užívání trávy. V roce 2015 bylo také v časopise Annals of Allergy, Asthma a Immunology zaznamenáno zvýšení počtu hlášení o alergii na trávu.

Silvers říká, že většina pacientů, které léčí z alergie na marihuanu, jsou buď těžcí kuřáci anebo lidé pracující v rozvíjejícím se konopném průmyslu, takže se věnují kouření trávy nebo styku s ní na denní bázi. Jeden osmadvacetiletý pacient například zaznamenal prudké krvácení z nosu poté, co se zkouřenej jal trhat si chloupky v nose. Nakonec se dostavil i chronický kašel a sípavé záchvaty. Jiný pacient, pracující právě v pěstitelské firmě, byl postižen trvalou tekutou rýmou, svědivými oči, suchým kašlem a vyrážkou ekzémového typu, což se všechno zhoršovalo právě následkem pobytu v zaměstnání.

Zatímco méně časté jsou příznaky, které zaznamenávají běžní huliči konopí. Když se třeba denverský zkouřenec Sergei jednou zhulil do výšin, z nosu mu začala krátce na to kapat rýma a zarudlé oči jej začaly svědit. Na základě toho, že tyhle stavy zažívali všichni, kteří se zhulili, nevěnoval jim Sergei zvláštní pozornost, dokud náhodou neutrousil u alergologa poznámku o svém koníčku, díky čemuž se dozvěděl, že je na trávu alergický. „Nikdy předtím jsem o alergii na trávu neslyšel, takže mě to vlastně ani vůbec nenapadlo.", jak řekl VICE. „Myslel jsem si, že tyhle příznaky, jsou normální průvodní znaky zkouřenosti."

Mohl by vás také zajímat náš dokument: 'Marihuana pro děti'...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Zatímco kapající nos, svědivé nebo zarudlé oči, a potencionální astmatické nebo dýchací obtíže jsou často zpočátku velmi mírné, mohou se zvýšit podle toho, jak se imunitní systém stává citlivějším a náchylnějším k alergenům na základě zvýšeného styku s nimi. „Můžete mu být vystaveni pětkrát nebo desetkrát předtím, než to vůbec vyvolá nějakou reakci.", říká doktor Silvers.

Legalizace konopí vedla hlavně k užívání silnějších odrůd trávy, což může zároveň způsobit ještě silnější reakci. Doposud Silvers zaznamenal jen jediný případ tzn. Anafylaxe, vážnějšího druhu alergické reakce, která způsobuje zvracení, svědivou kožní vyrážku a závažné dýchací obtíže. Existují však i další zdokumentované případy anafylaxe, zahrnující policejního detektiva, který zpracovával trávu jako součást svého vyšetřování, přičemž se mu dostalo děsivých následků po nitrožilní aplikaci marihuany.

Alergie na trávu může být spuštěna mnoha různými způsoby. Někteří mohou příznaky potkat jednoduše potom, co si vykouří jointa, zatímco jiní mohou mít problémy po požití nějakého vysmátého koláčku nebo pouze z manipulace s palicemi a listy z konopí. V každém případě je léčba jednoduchá: držte se od trávy dál.

Nějaká ta lehká bondáž nebo drobný bičík už se pomalu stává neodmyslitelnou součástí našich ložnic, obvzlášť po masivním úspěchu bestselleru 50 odstínů šedi. Nicméně dnes se podíváme na jednu z ostřejších forem BDSM. Jedním z trendů posledních let, který je masám takřka neviditelný, se totiž stává takzvaná finanční dominance, tedy extrémní forma submisivity, kdy lidé dávají dominám desetitisíce dolarů, jen aby se za to dověděli, že jsou kus hovna... A takřka nikdy za to ani nedostanou sex.

V této epizodě se na tento svět podíváme ze všech stran, jak z úhlu pohledu finančních domin, tak z úhlu pohledu mužů, kteří se nechají trýznit za své životní úspory. Obyčejné třicítky sice v metru asi ještě nepotkáte, jak si o finanční dominanci čtou, ale tento fenomén každým dnem jenom roste. Už i v češtině si dokážete vygooglovat pár holek, co se tomu věnuje.

Fotky: Chris Bethell

Někteří lidé umí být k bezdomovcům neuvěřitelně netolerantní. "Nemůžeš si najít práci?" smějí se ve 4 ráno po 11 rumech s kolou, zatímco jsou jejich trika hluboce zastrčená ve fešných kalhotech. "Musíš se válet na na ulici? Já ti řeknu, co udělám. Já ti nakopu tu tvojí prdel a roztrhnu ti spacák, to bude teprv sranda."

Ačkoliv to samozřejmě žádná sranda není. Taky to není způsob, jakým byste se měli zachovat k jakékoliv lidské bytosti, ať už bydlí v domě nebo ne. Bohužel někteří lidé nepobrali základní principy nebytí kreténem, protože se tyhle věci v pravidelných intervalech minimálně v Anglii opakují.

Většina z nás se naštěstí takhle nechová. Tahle většina je rozdělená na dva tábory - na ty, který dají nějaký drobáky, když se jich někdo zeptá, a pak na ty, který jim nic nedají, protože předpokládají, že každý, kdo spí na ulici, se je snaží oblafnout a získat jejich těžce vydělaný peníze na sendvič, kterej ale ve 100% znamená crack.

Je tu pár evidentních problémů. Několik problémů, na kterých by se dalo pracovat. V týhle snaze jsme se zeptali několika londýnských bezdomovců na pár tipů (I když jde o ponurou obžalobu lidstva, že vůbec něco jako takový průvodce musí existovat, tak je jasný, že musí.).

NECHČIJTE NA LIDI

Řekli byste, že to bude celkem očividný, ale párkrát na to přišla řeč.

"Noci jsou nejhorší," říká Ed známý jako "pan Bůh žehnej", protože žehná každému chodci, který ho mine. "Spát není bezpečný - můžou tě napadnout, pomočit tě, plivnout na tebe... mnoho ulic sou obecní soukromý pozemky, takže tě můžou požádat, aby ses přesunul a neseš si pryč všechny svoje věci ve 2 ve 3 nebo třeba ve 4 ráno."

Vyžaduje to unikátní typ hajzla, aby pochcal bezdomovce, ale stává se to. "Potkal jsem pár opilců, kterým to přišlo vtipný," říká Stephen, bývalý student státní školy, který statečně přežívá na okraji West Endu. Problém nastává, když je skupina chlapů společně venku, jsou nalitý a nabitý testosteronem.

Podle zprávy charity pro lidi bez domova byly dvě třetiny bezdomovců veřejně obtěžováni a na desetinu z nich někdo močil. "Násilníci jsou zbabělci," říká Ed, "a většinou nechodí sami. Ale 99% mých interakcí s lidmi je přátelská nebo mě v horším případě ignorujou."

PAMATUJTE, ŽE SPOUSTU VĚCÍ BERETE ZA SAMOZŘEJMOST

"Jen tenhle rok jsem si přetrhl hýžďovej sval," říká Ed a ukazuje si přitom na zadek. "Uklouzl jsem po banánový slupce - věřil bys tomu? A měl jsem operaci kolene."

Pokud netrávíte den na pláži se svými dětmi, nejsou tahle zranění, nehledě na vaší situaci, příjemná. Ale jak mi bylo řečeno, je to podstatně těžší, když s sebou musíte neustále nosit veškeré věci, které vám patří.

Další věc, se kterou musíte zápolit, když nemáte střechu nad hlavou a stěny, které vám říkají pane, je britská zima. "Je posraná zima," říká David. "Když se nedostanu do hostelu nebo do jednoho z azylových domů, zůstanu radši celou noc na nohou."

David prošel mnoha londýnskýma ubytovnama a útulkama, náklady na ně jdou přímo z jeho dávek. Ostatní, kteří na dávky nedosáhnou, spoléhají na peníze, které dostanou od kolemjdoucích. V dobrý den získají kolem 40 liber na noc v hostelu. Špatný den znamená pobývat na místě, kde je alespoň trochu sucho.

ZÍSKÁVÁNÍ PENĚZ JE PSYCHOLOGICKÁ HRA

Žijeme ve světě, kde výběr toho, od koho koupíte pojištění, může být ovlivněn tím, jestli preferujete šimpanze nebo rodiče netečné k rozbité hlavě. Marketing na nás působí ve chvíli, kdy předáváme velkou částku peněz, takže dává smysl použít ho i v případě, že z nás někdo chce dostat malou částku peněz.

"Tohle je můj foťák," ukazuje Stephen. "Rád se ptám japonských turistů na fotku." Stephen sedí s párem bubnů na místě, kterým proudí davy turistů na Oxford Street. Na chvíli si sednu za jeho bubny, zatímco on se fotí se dvěma teenagerama se zdvihnutým véčkem. Tenhle jeho business vypadá jako hezký malý trik, až na to, že Stephen nemá v úmyslu tyhle fotky tisknou nebo je jinak distribuovat. "Ty fotky jsou jen pro mě. Navíc jde o způsob, jak přátelsky vyjít s lidmi."

Edova strategie je jednodušší. "Řeknu 'bůh žehnej' každýmu, kdo jde kolem a pak se už začneme poznávat." Hned jak to dořekne, požehná ženě a její dceři na koloběžce. "Líbí se mi tvoje helma," řekne dceři. "Mně se líbí vaše růžence!" Odpoví matka se silným irským akcentem. Žádné peníze si majitele nevymění, ale je tu šance, že se po nákupech vrátí.

Chovat se nejen k lidem bez domova jako k hovnu je taková naše specialita. Ale jak se vlastně chováme k vlastním hovnům? To se dovíte v 'Dokumentu o hovně'...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

POKUD CHCETE DAROVAT PENÍZE, BĚŽTE DO BOHATÉ ČTVRTI

Slovo bezdomovci je zavádějící, protože to odkazuje na lidi, kteří nemají domov. Nemají dům, ale ne domov. "Jsem tady zaregistrovaný, abych mohl volit," říká David na svém místě u řeky. "Znám to tady líp než ty nebo lidi, co žijí v tamtěch bytech."

David je jeden z více než 6500 bezdomovců v Londýně a stejně jako jejich valná většina se přes den pohybuje v bohatších čtvrtích. Turisté, kteří s sebou spíš nosí větší množství peněz a nemusí rozumět hodnotě téhle vtipné a barevné měny, jsou nejcennějšími zákazníky.

"Denně tudy projdou stovky Asiatů a Němců. To je důvod, proč zůstávám tady na chodníku u McDonaldu," vysvětluje David.

INTERAKCE JE DOBRÁ PRO VŠECHNY

"Pro některé staré paní jsem jediný, s kým za celý den promluví," říká pan Bůh žehnej. "Chovám se k nim mile a dostávám zpátky pozitivní reakce."

Za milé chování Ed bere to, že každý den nabídne stovky pozdravů, a to i když ho lidé ignorují nebo se mu vyhýbají. "Bojíme se sociálního kontaktu," říká, "leda když lidi komunikujou se svym mobilem."

Dělat, že jste si nevšimli, že vás někdo žádá o peníze, je celkem běžná praktika, protože je to o moc snazší, než zakoktat: "sorry, ale mám jenom kartu," zatímco máte oči přilepený na svých tkaničkách. Ale to dělat nemusíte. "Úsměv nebo jen pokývnutí hlavy, i to je hezké přijmout," poukazuje Ed na to, že i jednoduchý lidský kontakt je něco jako měna. "Všechno, co můžu nabídnout zpátky je 'bůh žehnej', tak to tak dělám."

NE VŠICHNI LIDÉ BEZ DOMOVA JSOU STEJNÍ

Opět byste řekli, že tohle je něco, co si uvědomí každý - lidé bez domova jsou rozdílní člověk od člověka. Ačkoliv se ukazuje, že k nim přistupujeme s předsudky, generalizujeme a nechováme se k nim mile.

Stephen je alkoholik a pije domácí cider (který jsem ochutnal a nechutná ani trochu po jablcích). Ed se potýká se závislostí na návykových látkách a stal se bezdomovcem poté, co jeho partner, s kterým byl 12 let, náhle zemřel na krvácení do mozku. David o své minulosti nechce mluvit.

Aby se vyhnuli problémům s policií, vyhýbají se žebrání o peníze, každý má ale svou vlastní metodu. "Dobré odpoledne, strážníku!" zdraví Ed při naší konverzaci dva policisty. "Mám s měšťákama dobrý vztahy, protože nežebrám, jen žehnám."

Jiní žebrají na určitém místě, přijdou za vámi a zeptají se vás na drobný na autobus, hostel nebo sáček chipsů. Ed mě varuje, ať s nima nemluvím a David je označuje za 'ne úplně přátelský typy', což zní jako eufemismus. "Rozumím tomu, že se lidi vyhýbaj žebrákům, ale nemusej bejt sprostý," říká David. "Sluším hodně urážek."

"Musíš jenom nechat lidi, aby si uvědomili, proč si tady venku," říká Ed a rozbaluje karamelový bonbón, co mu právě dala kolemjdoucí. "Mám titul z psychologie, takže vím, jak pracovat s lidmi. Musíš to dělat tak, aby ti porozuměli. Když pochopí, čím jsem si prošel, často se mě ptají 'jak si to přežil?' Jednoduše řečeno prostě musíš."

Foto via Youtube

Estonsko poslední dobou jede samý bomby, aspoň co se virality daného materiálu týče. Co si budem namlouvat, Little Big fakt nikdo z vás nesdílí kvůli tomu, že by měli skvělý písničky, natož abychom se vůbec pozastavovali nad faktem, že se v podstatě jedná o Die Antwoord pro chudé.

Před svým nejčerstvějším hitem 'Big Dick', kterej má na youtube přes 14 milionů shlédnutí, jeli na klasickou východoevropskou taktiku: "Podívejte z jak divné země to pocházíme," v songu 'Give Me Your Money', ve kterém krom spousta jiných věcí představili širší veřejnosti i svýho homeboye Tommyho Cashe...

No, a Tommy se, jak to tak vypadá, rozhodl taky nic nenechat náhodě, rozbil svý estonský prasátko a právě vypustil do světa svůj minimalistickej magnum opus o tom, že vyhrál v lotynce s megalomanským klipem.

Nebo tak o tom klipu aspoň sám mluví. Konečně se mu totiž, dle jeho vlastních slov, sešel kreativní tým i, ehm, cash, což mu umožnilo přivést na svět tuhle velkou parádu jménem 'Winaloto'.

Já tadynejsem od toho, abych soudil, zda je to dobrý nebo ne. Jediný, co je z toho ale na první poslech i pohled jasný je, že to má celý ale úplně, jak se říká tady u nás v kotlince: "v píči." A to je vlastně nakonec asi i celkem sympatický...

Všechny fotky: Štěpánka Kološová

Stopování je jedna z činností, o který člověk odmala slyší ze všech stran, jak je to nebezpečný. Ve zprávách nepoukazujou na úspěšný stopaře a jejich nový kamarády, ale spíš na ty, co stráví zbytek svého života v cizím sklepě nebo rozkouskovaný na více místech, což sice možná byl prvotní záměr (myslím tím podívat se na různý místa), ale asi ne v takovým „rozpoložení". Stopovat mi vždycky přišlo jako dobrá kombinace zábavně nepředvídatelnýho s ekonomicky šetrným, než se v okolí začala šířit historka o klukovi, co se tomu věnoval dost intenzivně, dokud si při jedný cestě neodskočil na záchod. Když se vrátil a napil z vlastní láhve, povolily mu svaly a aby zachránil svůj holý život (nebo hrdost), musel z auta vyskočit. Aniž by mu ty svaly začaly znovu fungovat. Víru v krásu svobody stopování ale navrací jiná místní osoba, éterická Aneta Jelínková. Její Facebook přetéká pozitivně neuvěřitelnými historkami a fotkami z cest stopem. Dělá to snad nějak jinak?

VICE: Tvoje záliba si trochu říká o to ti říkat Aneto Planeto. Říkal ti tak někdy někdo?

Aneta Jelínková: Haha, ne, tak mi fakt nikdo neříkal. Navíc zas takovej světoběžník nejsem. Ještě mám ale, doufám, několik desítek let před sebou, tak třeba se mi podaří toho projet tolik, že bude tahle přezdívka na místě.

Kdy tě poprvý napadlo jet stopem a jaký to bylo?

Úplně poprvý jsem stopovala ve Skotsku, kam jsem jela na letní brigádu. Původně jsem to vůbec neplánovala, ale vzhledem k tomu, že celá ta brigáda a můj pobyt tam byl dost na punk, musela jsem se dopravovat na jednotlivá místa všelijak. Proto mě tenkrát napadlo to vzít stopem alespoň na menší vzdálenosti. No a chytlo mě to natolik, že jsem se zrovna před týdnem vrátila z dalšího stopovacího tripu a určitě nebyl poslední.

Jak jsi dospěla k tomu, že budeš stopovat ve velkým?

Vedla mě k tomu asi hlavně dobrá zkušenost se stopováním ve Skotsku a zkušenosti lidí, který jsem cestou potkala. Sama nejsem ten typ, co by musel mít všecko co nejvíc nalinkovaný, a tak bylo stopování skvělým prostředkem nejen k dostání se z bodu A do bodu B. I když bych třeba měla peníze na to jet vlakem nebo busem, někdy radši volím stop. Prostě proto, že je super poznat tímhle způsobem místní lidi, podívat se na místa, kam bych se možná za normálních okolností nedostala a zažít věci, který se možná klasickým turistům nezadaří. Tím ale vůbec nezatracuju klasický způsoby cestování – je to hodně o momentální náladě a pocitu.

Kolik zemí jsi procestovala stopem?

Je jich docela dost, ale zároveň by jich určitě mohlo být víc. Rozhodně nejsem žádnej mistr stopování a věřím, že lidí, kteří stopují častěji a třeba i úspěšněji je daleko víc. Možná že ale proto můžu být takovou názornou ukázkou pro ty, kteří nikdy nestopovali a myslí si, že jsou pro to potřeba nějaký speciální skills – nejsou, troufám si říct, že to zvládne skoro každej, kdo se nebojí si stoupnout k silnici se zdviženým palcem. Z Evropy toho mám projetýho stopem dost, převážně Balkán. Potom Kavkaz, trochu Blízký východ a Kazachstán.

Kde to bylo nejsnazší a kde nejtěžší?

Hrozně snadnej byl Balkán nebo právě Kavkaz, třeba v takový Arménii se místní skoro perou o to tě vzít do auta, i když už jich tam sedí víc než by mělo. Naopak překvapivě horší to bylo třeba v Itálii anebo v Kazachstánu, kde na podobným principu funguje zastavování taxi. V zemi je totiž taxikářem každý, a tak je těžký jim vysvětlit, že by tě někam měli dopravit zadarmo.

Stopuješ radši sama nebo s někým?

Stopuju radši s někým, už z toho důvodu, že je to prostě bezpečnější. Se stopováním sice žádnou špatnou zkušenost nemám, ale kdybych tvrdila, že je to stoprocentně bezpečnej způsob cestování, kecala bych.

Jakej typ lidí ti zastavuje nejčastěji?

Je to různý, ale obecně bych řekla, že jsou to pohodový lidi, co buď v mládí sami cestovali a stopovali nebo mají děti v mým věku a cítí potřebu mi pomoct. Pak jsou to samozřejmě třeba řidiči kamionu, kteří si chtějí při dlouhý cestě s někým pokecat a v některých zemích (třeba zrovna v Kazachstánu) si chtěli občas prostě jen „zamachrovat", že vezou blondýnu, protože jich tam moc nemají...

Plánuješ předem, kam chceš dostopovat?

Ne a myslím, že o tom stopování tak trochu je. Pro toho, kdo potřebuje být v daný čas na daném místě, stopování nebude to pravé. Je to tak trochu risk. Někdy dojedeš tam, kam potřebuješ, ještě rychleji než bys jela klasickým dopravním prostředkem. Jindy se ale naopak zasekneš a prostě jsi odkázaná k tomu si najít ubytování tam a řešit to nějak alternativně.

Dostopovat se dá opravdu skoro kamkoliv, při troše štěstí i do Abú Dábí na soutěž krásy velbloudů...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Jak řešíš ubytování během improvizovaných cest? Stalo se ti někdy, že si neměla kde nocovat?

Stalo se mi to párkrát, ale nikdy necestuju úplně bez peněz. Takže jsem vždycky našla libovolnej hostel, napsala emergency request na CouchSurfingu, přespala ve stanu, v kamionu nebo nespala vůbec. Mou výhodou a částečně nevýhodou je, že věci zbytečně nehrotím a vždycky to nějak dopadne. Myslím, že při tomhle stylu cestování musí mít člověk trochu laxní pohled na věc a nezhroutit se, když něco neklapne.

A co místní? Máš nějakej způsob, jak se seznámit nebo spoléháš na náhodu?

Necestuju úplně Zibura style (všechna čest) a nemám úplně povahu na to sama oslovovat místní a sama od sebe se s nimi seznamovat, pokud to není vyloženě při stopování. Všechna ta moje seznámení proběhla tak nějak náhodně – při stopování, přes CouchSurfing, při sezení v parku nebo v restauraci, na bazarech, prostě kdekoliv.

Jakej byl tvůj nejnezapomenutelnější zážitek při tomhle způsobu cestování?

Ráda vzpomínám na každýho, kdo mě kdy svezl, ale nikdy asi nezapomenu na jízdu s bosenským kamioňákem. Vzal nás s kamarádkou z jihu Rakouska až do Česka, uvařil nám čaj a nechal nás přespat v kabině kamionu. Ráno nám nakoupil ty nejvíc éčkový energeťáky, uvařil na připáleným oleji snad kilo buřtů a celkově se hrozně snažil nás co nejvíc pohostit. Přestože jsme si navzájem nerozuměli ani slovo, strávili jsme v tý kabině asi sedm hodin a bylo to hrozně fajn. On na těch dvou čtverečných metrech sice mezitím vykouřil snad karton cigaret, ale vzpomínáme na něj jen v tom nejlepším!

Je vůbec nějaký místo na týhle planetě, kde ses/by ses bála stopovat?

No jasně! Rozhodně nevidím stopování jako nějakou frajeřinu a nejsem zas tak ultimátní hipík, je prostě potřeba znát hranice a vědět, kde už fakt ne. Jak jsem říkala, je to o pocitu, sama bych už proto třeba nestopovala v Turecku – prostě jsem si nepřipadala dobře. Stejně tak bych si stopování odpustila v některých afrických zemích nebo zemích Latinský Ameriky. Kdybych cestovala s chlapem, je to úplně o něčem jiným, ale stopovat jako samotná holka s sebou prostě nese rizika a je potřeba o nich vědět a brát je v potaz.

Co tvoje rodiče, mají o tebe obavy, když jsi na cestách? Povedlo se ti tím už zbourat některý zažitý představy okolí?

Mají o mě obavy a je to úplně samozřejmý a přirozený. Na druhou stranu jsem ráda, že se mi podařilo v mým okolí alespoň trochu odbourat takovou tu představu, že na východ od nás už skoro není civilizace, že přídomek „-stán" automaticky znamená terorismus a tak podobně.

Kdyby sis teď měla představit, že budeš žít mimo naši zemi, kde by to bylo? A kde naopak nikdy?

Já se vždycky hrozně ráda vracím do Česka a absolutně se neztotožňuju s takovým tím panujícím názorem, že Česko je nanic, zaprděný, všichni nosí jen sandále s ponožkama a vozí si řízky v alobalu. Takže mi vůbec nevadí představa žití tady. Nicméně bych si uměla představit žít nějakou dobu asi kdekoliv, momentálně mě láká třeba Portugalsko, Jihoafrická republika, některé země Blízkého východu či postsovětské republiky. Paradoxně bych si ale neuměla představit v postsovětských republikách žít napořád. Svoboda, alespoň v takovém měřítku, jakou ji máme my tady u nás, je pro mě jedním ze základních a stěžejních předpokladů k dlouhodobému životu na určitém místě.

Máš nějakou radu pro člověka, co se stopováním začíná?

Vzít si k sobě parťáka do nepohody, vymyslet si přibližnou trasu do nedaleké destinace (a těch je kolem nás obrovský množství), sbalit si do batohu základní věci, vymyslet si trasu, napsat si první místo na kus kartonové krabice, postavit se k sinici se zdviženým palcem a dobrou náladou a vyrazit. A hlavně – nevzdávat to a nepropadat panice, když prvních pár aut nezastaví.

Legálním drogám v Anglii snad již brzy odzvoní. Britská vláda jejich plánovaným zákazem reaguje na rostoucí čísla studentů předávkovaných syntetickými drogami, a to i při jejich pouhém občasném a rekreačním používání. To by znamenalo už žádné poppers, helium nebo náhražky marihuany, jako například syntetický Spice.

V dokumentu Spice Boys reportér VICE Ben Ferguson odcestoval do Manchesteru, aby se setkal s uživateli, kteří jsou na ní závislí. Situace je ovšem tak závažná, že pouhý zákaz drogy pravděpodobně vůbec nic nevyřeší.

Zvenčí vypadá Bischoff's Taxidermy & Animal FX na chlup stejně jako všechny ostatní budovy lemující dálnici číslo 5 v Los Angeles. Uvnitř se ovšem ukrývá doslova muzeum více než 600 vycpaných zvířat od lvů v životní velikosti až po náhradní nohy a hlavy.

Bischoff's otevřeli v roce 1922 jako exklusivní obchod taxidermií pro hollywoodské hvězdy navracející se z loveckých výprav, ovšem po několika dekádách se obchod začal zaměřovat výhradně na filmovou produkci. Dnes je z Bischoff's především půjčovna a special effects custom shop, který vyrábí makety zvířat za účelem jejich použití jako rekvizit, v animaci nebo jako záskok za zvířata živá. (Čas od času ale uspokojí i chovatele, jehož mazlíček odešel na věčnost.) Takže pokud ve filmu zemře zvíře, s největší pravděpodobností pochází jeho dvojník právě odsud. Jmenovitě jste jejich výtvory mohli nedávno vidět například v Sons of Anarchy, The Lone Ranger, a The Revenant. Seriál CSI (taková ta kriminálka, jak na ni kouká tvoje máma) je stálým zákazníkem, neboť potřebuje ustavičnou dodávku krys.

Některé vintage kousky pocházejí až z třicátých let minulého století a už jsou trochu potrhané a ošoupané. Současný majitel Gary Robbins mi prozradil, že svým lvům musí neustále lepit uši a často se mu vracejí ušpinění od krve a probodaní. Jeho tým pak vycpané zvíře opraví a vrátí na polici, kde pak vysedává, než si ho někdo další pronajme... jako živé.

Takže jsme jich pár oslovili, aby nám pověděli o nejhorších, nejšílenějších a nejbizarnějších případech, kterých byli během svý služby svědky. Nakonec možná tímhle získáte větší respekt k jejich práci – a kdo ví, možná si pak na sebe budete dávat i větší pozor.

DOT

Měla jsem na starost chlápka, kterýmu usekli penis mačetou – bylo to ošklivý, byl škaredě rozštěpenej. Penis byl tak malej a vypadal ztraceně, jak tam tak ležel na lehátku vedle něj. Jasně, nebylo možný ho vrátit. Tohle jsou následky, když se snažíte vyběhnout s drogovým gangem.

SHAWN

Dostali se nám do rukou chlapi, kteří se předávkovali lékama na poruchu erekce, stojí jim pak hodiny. Je to dost bolestivý a taky psychologicky náročný a mnoho z nich dost panikaří. Způsob, jak se toho zbavit, je napíchnout penis z každý strany jehlou a tu krev z něj přímo vysát. Jsou to potoky krve, a když lékař popisuje pacientům tuhle proceduru, některý odmítaj a tvrděj, že radši počkaj, než to přejde. Když ale tohle udělaj, krev se srazí a tkáň odumře, což znamená, že by mohli přijít o celej penis. Zákrok je strašlivej a příšerně bolí.

Na poruchu erekce tady ve VICE máme v zásobě jinej lék. Podívejte se na dokument: 'Kříšení padlých pyjů'...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

MARTY

Nemocnice, ve které jsem pracoval, byla vyhlášená svou mikrovaskulární chirurgií –přišívali zpátky amputovaný prsty a končetiny. Měli jsme tam jednoho chlápka, kterej pracoval pod svým náklaďákem. No a ten na něj spadl a ufik mu obě uši. Přišili mu je, ale utvořila se mu v nich sraženina, což by vedlo k odumření obou orgánů. Nasadili jsme mu pijavice. Pijavice produkují enzym, kterej lokálně působí proti srážení krve. Několikrát denně se u nás pro ty pijavice zastavil a měl je na uších jako pěknej pár náušnic. A zabralo to. Vrátil se domů s oběma ušima.

BOB

Staral jsem se o pacientku, která ve svejch čtyřiceti letech neustále masturbovala. Ale nikdo z mejch kolegů ji při tom nepřistihl, takže si mysleli, že se jí líbím já, což mi teda na dobrý náladě nepřidávalo. Říkávali mi kraviny jako: „Sarah a Bob se milujou, oni se milujou..." Nemohl jsem se dočkat, až se uzdraví a odejde. Bylo to směšný.

DOUG

Běžný věci jako krev, kosti, zvracení, divný genitálie mě nerozhazujou; ani nečekám, že jo. Pracuju na pohotovosti ve velký nemocnici a vidíme dost na drogách závislých chudáků a/nebo bezďáků, který se pokaždý snažej vymyslet nějakej důvod, proč se jim stalo, co se jim stalo. Pravidelně k nám chodila jedna holka a pokaždý s jiným příběhem o tom, jak upadla. Celý to zoufalství máte z první ruky a to je fakt smutný.

JEN

Jeden chlap nechtěl používat bažanta, takže se posadil na čelo postele, vysral se na podlahu jako pes a pak volal: „Pojď, pojď to uklidit."

Mohl by vás také zajímat náš 'Dokument o hovně'...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

SAMMANTHA

Přišla k nám jednou holka se svou matkou a ta holka se tvářila fakt zničeně. Fyzicky vypadala v pohodě, ale ukázalo se, že si vyhodila záda twerkováním pro nějaký kluky u bazénu. Moc jsme toho pro ni v tu chvíli nemohli udělat, ale já měla chuť ji obejmout a říct jí, že bude všecko v pořádku. Její máma se na ni tvářila jak na poběhlici a já jí chtěla říct: „Na střední jsem dělala ještě horší věci a nakonec se všecko v dobrý obrátilo. Taky jsem twerkovala – a dneska je ze mě vrchní sestra."

KIMBERLYN

Pracovala jsem ve vzdálené nemocnici, takže moc bizarností se k nám ani nedostalo. Ale byl tu jeden chlap, kterej se snažil dostat na pohotovost kočku. Veterinář byl daleko, ale on prostě nechápal, že s kočkou na pohotovosti pro lidi moc nepořídí. Stejně s ní nikdy nic nebylo, většinou nějaká kočičí rýmička.

JENNA

V noci se něco děje s důchodcema. Jsou jako gremlini... Nevěřili byste, kolik má takovej zmatenej důchodce v noci síly. Už mě pokopali, zbili, pokousali a poplivali . A ráno se zas tvářej jak míliusové.

ANNA

Viděla jsem už tolik věcí, který se lidem zasekly v zadku, že už mě nový případy ani nepřekvapujou. Jednou jsme ale měli chlapa s vážnou infekcí v análu a se zlým perirektálním abscesem, kterej mu způsobilo to, že si od svýho psa nechal lízat otevřenou ránu. Mám kachní žaludek, ale když jsem to viděla a představila si to, málem jsem se pozvracela. Představa psa, kterej si líže svůj zadek a pak olizuje boláky v zadku svýho pána, mi přišla naprosto odporná.

MATTHEW

Opilej, zfetovanej bezdomovec stěží při vědomí mi jednou pošeptal celej text písničky od Iron Maiden „Run to the Hills". Nemoh jsem se přestat usmívat, a pokud by mi to dovolovala morálka a zákon, sdílel bych to na snapchatu se svejma kámošema.

LINDSEY

Měli jsme jednou naléhavej případ na pohotovosti. Pacientka si z vlasů vyndala jointa a na operačním stole si ho pokoušela zapálit.

LUCY

Jeden chlápek si jednou obtočil okolo hlavy kabel od ovladače nouzovýho volání a použil ho jako laso. Mýho kolegu tím ovladačem praštil a zlomil mu čelist. Fakt pech.

Logo: Marek Hes

Hudebnice a performerka Lenka Kočišová aka Akkamiau vystudovala Ateliér performance na brněnské FaVU. Moravskou metropoli ale už před lety vyměnila za kosmopolitní Berlín. V rozhovoru jsme mluvili o astronomii, machismu a aktivitách networku female:pressure.

Lenka Kočišová aka Akkamiau, foto: mizuki nakeshu

Na brněnské FaVU jsi studovala v Ateliéru performance pod vedením Tomáše Rullera. Předpokládám tedy, že pro tvou tvorbu je velmi důležitý koncept. Jak sis sama pro sebe upravila myšlenku Insideru?

Než jsem začala studovat fotografii a performance, považovala jsem konceptuální umění za příliš intelektuální a ne dostatečně prožitkově zajímavé. K tvorbě jsem přistupovala spontánně a až během studia jsem si uvědomila, že je pro mě vnitřní koncept vlastně výchozím bodem. Věci, co jsem na škole dělala, byly většinou instalace v času a prostoru, tvořící environment pro vlastní prožitkové momentum performance. Na vaši výzvu jsem reagovala podobně, jako když přijdu s vlastním nápadem. Přijala jsem ji za svou a analýzou fenoménu se snažila najít metaforický obraz ve zvukovém zpodobnění. Mikrokosmos a makrokosmos se prolínají, když zaujmeš správnou perspektivu, když najdeš měřítko poměru. Pro sugesci prenatálního zvuku jsem sáhla po současné top high technology. Tím myslím interferometr LIGO a zveřejnění úspěšné detekce gravitačních vln. Začátek tracku obsahuje sampl zvukové frekvence zaznamenaného spojení dvou rotujících černých děr. Tento rytmus se časem utopí v asambláži pink & white noise delays. Tyto šumy jsou reflexí zvuku, který je produkován rytmem tepu srdce, ale ve skutečnosti jsou tyto zvuky generovány z analogového syntu. Celý track sleduje jakousi imaginativní posloupnost od početí, přes vývoj orgánů a probouzejícího se vědomí až k okamžiku, kdy je jeden připraven. Track má 130 BPM, což v průměru odpovídá rychlosti pulsu dítěte při termínu porodu.

Proč jsi použila k simulaci života v děloze zrovna gravitační vlny?

Je shodou okolností, že zveřejnění kolize černých děr z LIGA bylo v době, kdy jsem připravovala zvuky pro Korahite /Atom Haiku. Faktem je, že astrofyzika a kosmologie mě provází a fascinuje celý život. Odmalička jsem fanda sci-fi, na základce jsem chodila do astrokroužku na Hvězdárně ve Veselí nad Moravou a o didaktice astronomie na základních školách jsem v roce 2002 dokonce napsala magisterskou práci. V 2013 jsem pro audiovizuální performance Shadows Of Aikia naší skupiny StratoFyzika komponovala hudbu, která byla inspirována důsledky speciální teorie relativity, vztahu rychlosti a hmotnosti, dilatace času, a ne náhodou jsem skončila na horizontu událostí rotující černé díry. Tohle léto připravujeme nový kus Φ (Phi), což je interaktivní instalace pro dvě tanečnice, kinetická světla a kvadrofonní zvuk, premiéra je na konci července v Ufer Studios v Berlíně. Hlavní metaforou pro manipulaci tohoto zvukově-světelného pole je právě obecná teorie relativity, tudíž i gravitace. K té přistupuji jako k silovému poli a zajímá mě prostorová topografie a změny vlastností tohoto prostředí v extrémních situacích, příčiny zakřivení, teplota, hustota, dynamika; téměř ve smyslu entity aktivního charakteru. Na kolizi dvou těles, v tomto případě dvou černých děr, je možno nahlížet jako na jejich zánik, ale stejně tak jako na počátek nové supermasivní black hole. Lisa Randall přirovnává extradimenze v Kaluzově-Kleinově vesmíru k jednotlivým buňkám, obsahujícím sekvence DNA, schopné reprodukce celého nového organismu. Spermie a vajíčko při početí ztrácí svou individualitu pro společný zájem a evoluci nové entity, je to takové pronikání skrze dimenze. A podobně metaforicky pracuji se zvukem a hudbou vůbec.

Proč jsi svůj track nazvala Korahite /Atom Haiku? Haiku je sedmnáctislabičný minimalistický básnický útvar, oproti tomu má tvoje skladba délku deset minut. Čili žádný časový minimal to rozhodně není.

Název Korahite /Atom Haiku nebyl míněn doslovně, že by zvuková kompozice měla naplňovat básnickou formu, kdyby byl, soustředil by se nejspíš asi na "esenci haiku", kladení dvou obrazů či myšlenek do vzájemného vztahu za použití "kireji", slova/pomlčky, které odděluje a uvádí do juxtapozice. Název je ve své podstatě náhodné seskupení písmen, které odkazuje k výslednému efektu, který by taková haiku biblického pěvce o atomu` na posluchače mohla mít. V hudbě se čas cyklí, repetice nás odvádí mimo běžné vnímání lineárního času. "Korahite /Atom Haiku" odkazuje k obsahu snažícímu se naplnit svou formu:

"V okolí domu Levitů
zpomalené vlny zpěvů
k hmotě přimykají slabiky."

Track je z projektu ANAGRAMS a jeho název Korahite /Atom Haiku je přesmyčkou dvou z mých pseudonymů: akkamiau a hithertoo. Když jsem připravovala podcast pro Frission Radio, nechtělo se mi zmixovat klasický DJ set. A tak jsem se rozhodla, že vystavím set z nových skladeb, vytvořených pod různými pseudonymy. Sedla jsem si ke Korgům a během týdne nahrála improvizace a pak z nich vytvořila půlhodinovou kompozici. Má oblíbená website Nomen Omen ze sloučení „akkamiau/hithertoo" vygenerovala přes 300 slovních spojení, a z nich jsem šest, se kterými jsem se ztotožnila, pro tento projekt vybrala. Mou další oblíbenou metodou tvorby je "endless remix"- původní ideu opakovaně rozvíjím a nechávám časem organicky růst. Pro vás je to první remix původní verze. Zrovna teď připravuji techno-remix na vinyl release u Decadence Recordings.

Lenka Kočišová pro Frission Radio

Když jsme si spolu před nedávnem chatovali ohledně Insideru, zmínila jsi svou performance Fair Tale. Přiznám se, že to na mě bylo dost silné kafe. Za hranicí intimity. Zkusila bys tohle „představení" popsat?

Jo. V ideálním případě bych si představila společnost, kde je každý sobě svým vnitřním "umělcem". A svou tvorbou se obracíme ke svému vnitřnímu já a s ním skrze umění komunikujeme. Možná bychom se všichni mezi sebou navzájem líp naladili a více si pak rozuměli. Archetypálně jsme všichni jedno, poznej sebe, poznáš i ostatní, tak odpadá spousta předsudků a vzájemných projekcí. Snažím se být upřímná ve věcech, co dělám. Měla jsem dlouhodobě potlačené trauma z potratu. Rodil se ve mně vnitřní muž a dával mi za vinu cokoliv. Ponořila jsem se do minulosti, do vlastní prenatální, a tam jsem chtěla znovu procítit ten klid a jistotu, a taky chaos a strach z příchozího. Snažila jsem si objasnit pocity nenarozeného. Text, který z toho vznikl, byl vnitřním dialogem nenarozeného chlapečka s jeho nadjá. Tehdy to ale spíš mluvil vševěd ego, manipulátor, nevědomý si své síly. Fyzickou formou jsem tomu nasadila "korunku". Holčička Akkamiau, v růžových šatech, otevírá ústa, ale je němá. Kolemjdoucí si museli nasadit sluchátka, pak mohli "odezírat" ze rtů. Chtěla jsem mluvit, ale nemohla jsem. Bolelo by to slyšet sebe samu takhle se týrat na veřejnosti. Umění a terapie jsou pro mě obory, které se prolínají. Je přirozené si hrát, objevovat, tvořit. Bohužel ne vždy je to radost objevovat. Někdy člověk narazí sám na sebe... haha... Jsem zastánce raději vnitřní bitvy, protože se mi potvrdilo, že ta vnější je jen důsledkem nezvládnuté té interní. Art je pro mě takový Gandalf.

Nechtěl jsem se moc pouštět do otázek týkajících se genderu, ale nelze se jim vyhnout. Ženy jsou ve svých uměleckých projevech často mnohem intimnější než muži. Odtajňují věci, které by si chlap asi nechal pro sebe. Viz třeba právě potrat, ztráta něčeho. Je tomu podle tebe tak?

Z formulace otázky usuzuji, že téma sociálních rolí je ještě neprobrané téma. Mě by zas zajímalo, odkud pochází předpoklad, že osoby s mužskými pohlavními orgány by měly být ve svých projevech méně intimní než osoby, které se narodily s ženskými? Je to podložený předpoklad nebo stereotypní pohled na sociální role? Možná že věci, které sami neprožijeme, nám jsou cizí a nechceme se s nimi ztotožnit. Náš poznávací aparát rozlišuje duality, tvoří si kategorie a snaží se upevnit pojmy tak, aby dávaly smysl v uceleném celku. Abstrahujeme a zkratkujeme. Kolikrát záměrně pomíjíme výjimky, vybočení z řady se snažíme potlačit. Můj pohled chce zpochybnit samotnou normalitu. Přítomnost se neustále mění a musí se měnit i naše vnímání. Žena a jaké jsou její pozitivní kritéria v současné společnosti, jen namátkou: jemná, starající se, submisivní, rodinně zaměřená, iracionální, nerozumějící technickým termínům nebo intelektuálně náročnému. Proč je nám podsouván názor, že kvůli biologickému sexu se musíme podvolit očekávání společnosti, která záměrně demotivuje změnu, která je však nevyhnutelná. Nerovnoprávnost je odrazem neuspokojených potřeb. Na vrcholku Maslowovy pyramidy září sebeaktualizace a termíny kreativita, morálka, spontaneita, řešení problémů, nepřítomnost předsudků, přijetí faktů. Dělám intimní umění a je jedno, jestli se v něm řeším reálnou vaginou nebo imaginárním penisem. Nestydět se vyjádřit je trénink sebepřekonání, sebrání odvahy vypořádat se se svými problémy, a to klidně na veřejnosti, když jeden neví, na koho se obrátit. A necítit se za své volání trapně, nebo se omlouvat. Názor, že feminismu není třeba, pochází z neznalosti. Mluví z nás privilegium, narodili jsme se v okamžiku míru civilizace střední Evropy. Cestováním po světě jsem si zakusila jen úsměvné předsudky o postcommunist Eastern European girl. Narodit se v Sýrii, Etiopii nebo Indii, asi bych si o cestování nechala jen snít. A taky o možnosti odmítnout obřízku anebo se provdat z lásky, a ne kvůli rodinnému majetku. Narodit se v Americe dvacátých let nebo ve Švýcarsku před čtyřiceti pěti lety, ptala bych se, proč nemám volební právo. Kvůli biologickému sexu, který jsem si nemohla vybrat nebo jej ovlivnit? Zde nejde o biologickou rozdílnost, ale o argument pro obhajobu nerovnoprávnosti. A podceňování, zesměšňování a stereotypizace žen je jen jeden z nešvarů společnosti, vedle rasismu, xenofobie a nacionalismu. Žijeme v 21. století a místo soucitu a pochopení z nás pořád mluví strach a neznalost. Gender je pro mě delikátní věc, každého privátní a interní modus vivendi, do kterého by se společnost snad ani neměla vměšovat. Ať vnitřní pocity člověka, který se identifikuje s rolí společností definovanou jako "žena" nebo "muž", nebo brouzdá z polohy vysloveně maskulinní až po totálně femininní, jsou jeho vlastní, ne nařízené z vnějšku. Pokud cítí štěstí, ne na úkor utrpení jiných, co by zde nemělo být v pořádku? V Berlíně je aktivní LGBT komunita a já osobně nemám šanci se vměstnat do rigidního mentálního obrazu "ženy". Biologicky žena jsem, ale mé tělo nediriguje mé chování, které je převážně maskulinní a jsem to stejně "Já", jako když mám sentimentální chvilku a jsem slaďounká čičinka. Je na čase nechat minulosti charakter prznící poučky jako "kluci nepláčou" anebo "holky se nehoní". Zbytečně dětem svazujeme jejich přirozenou spontánnost a sebevyjádření, a tím je manipulujeme tak, že se tyto potlačené tužby projeví jinde, ale asi již ne v úplně ideální konstelaci vnitřního uspořádání.

Já jsem tu intimitu v genderových uměleckých projevech nechtěl nijak generalizovat. Teď mám ale třeba rozečtenou knihu Jana Faktora Jiříkovy starosti o minulost a celá kniha je psána takovým chacha stylem života s pinďourem. Stačí citovat první větu románu: "O svýho ptáka jsem si začal dělat starosti tak asi před padesáti lety v mateřské školce – tenkrát čistě z hygienických důvodů. Abych se zřasenou špičkou předkožky nedotkl prkýnka, nebo dokonce zrádně nažloutlého vnitřku mísy,.."

Všechno obrátit na něco vtipného je spíše záležitostí chlapů. Ženské umění je často syrovější, surovější, otevřenější a mnohdy možná i upřímnější. Ale jak jsem říkal, nechci nijak zobecňovat, dogmatizovat.

Zobecňování je v pořádku, pokud se z něj nevyvozují zavádějící závěry. Možná svůj názor na ženskou vs. mužskou expresi stavíš na vlastních zkušenostech, nebo na interpretaci svých vlastních charakterů, možná je tvůj vnitřní muž humorista a tvá vnitřní žena má syrovější formu, a proto vnímáš podněty z okolí tak, jak rezonují v tvém subjektivním emočním systému. Nebo odkud pocházejí tvá pozorování, jaká vstupní data jsi měl k dispozici při této abstrakci? Samozřejmě jen dedukuji a přemýšlím nahlas a rozhodně jsem ti nemínila nic podsouvat, to prosím tak nevnímej, jen filtruji situaci, jak se okolo nás děje. Bohužel jsem knihu nečetla, ale jen z první věty popisku na kosmas.cz si říkám, jak se do toho zamotáme: „Hlavní hrdina Jiřík, alter ego autora, vyrůstá v Praze padesátých a sedmdesátých let v domácnosti, které vládnou ženy." Jsou přece různé druhy humoru, úryvek mi evokuje styl Woodyho Allena, něco v tom stylu, ale nejsem expert na komedie. Znáš stand-up comedian Amy Schumer? Důkaz, že i my holky jsme nesmírně vtipné! Skvělý a krutý humor!

Bohužel neznám, musím doplnit mezery. Ty jsi součástí female pressure. O co vlastně jde?

Female:pressure je mezinárodní internetová databáze a network ve sféře elektronické hudby a digitálních médií. Specifická v tom, že je pouze pro ženy, a tím vytváří bezpečný prostor, kde komunikujeme bez předsudků o schopnostech našeho pohlaví. V poslední době jsme zaznamenaly kritiku z vlastních řad, ke které se také hlásím, a to nebýt gender exkluzivní a izolovat se, naopak otevřít své členství i pro muže nebo transgender osoby, pokud ti s námi sdílí naše názory o stejných možnostech pro všechny, ať rozdílného pohlaví, etnicity nebo víry. Tato síť není jen místem pro potkávání lidí z branže, ale ideální platforma pro vznik nových projektů, a také nástroj pro propagaci a zviditelnění nejen individualit, ale také společných cílů a projektů. Velmi intenzivně jsme se posledních pár měsíců věnovaly podpoře žen v kantonu Rojava v Sýrii. Díky naší mediální intervenci do tohoto tématu se problém kurdských žen dostal i do debaty na Club Transmediale a s kurátorkou AGF dělaly rozhovory magazíny TRAX, The Wire, The Sampler a FACT Mag, který naši kompilaci zařadil mezi 25 tracků z prvního čtvrtletí 2016, což je skvělý úspěch.

Rojava Women - female:pressure Compilation - březen 2016

Female:pressure je ve své podstatě grassroot movement, bez partikulární hierarchie, každý má možnost vznést téma, začít nový projekt. Interní diskusí v mailing listu se idea vyprofiluje a posléze dá vzniknout společné aktivitě, podpořené částí členů. Tohle by bylo téma na samostatný článek, takže bych chtěla vaše čtenáře odkázat na náš web a vyzývám kohokoliv, kdo by měl zájem se aktivně zapojit, aby se nám ozval. Tento aktivismus neustále potvrzuje svou platnost a nutnost a urguji všechny ženy - umělkyně, aby se podívaly, o čem f:p je. Bohužel je pořád nutné efektivní "pressure" - vyrovnávat poměr chybějící prezentace a uvádět fakta k dezinformacím. Náhodou se mi před pár týdny dostal do rukou časopis Týden, a tam se Jiří Bartoška, ředitel Filmového festivalu v Karlových Varech, vyjadřuje o ženách a profesionálkách z filmového byznysu jako buran ze zapomenutého kousku světa: "...zamindrákované baby, co nemají co na práci". Zřejmě měl na mysli studii z roku 2014 ze San Diego University. Jeho velmi osvícený vhled a z něj vyvozený úsudek mě totálně dostal na kolena. Netušila jsem, že je pan Bartoška omezenec a zpátečník, a navíc, že takové názory jsou OK v pozici šéfa filmového festivalu. To degraduje celý MFF Karlovy Vary. Doufám, že tyhle názory brzo vymizí a že takoví jedinci budou kuriozitou.

Tato žena na fotce z Getty Images stoprocentně žije sama...

Nedávno jsem dosáhla cíle, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy nedosáhnu: sama jsem se přestěhovala do New Yorku. Důvody k tomu jsou složité a je jich hodně, ale můžu to shrnout do přesvědčení, že soužití s lidmi je peklo a to hlavně, když se s nima musíte dělit o koupelnu.

Ne že by to bylo levné. Můj nový příbytek je pěkně prťavá garsonka, která mě už s předstihem stála tolik, že se s tím budu ještě dlouho vypořádávat, ale i když jsem to před nastěhováním věděla, chtěla jsem tu tak moc bydlet, že jsem do toho šla.

Vlastnit svoje bydlení není něčím, na co většina lidí v mým věku může dosáhnout, takže bydlení sama je svatej grál všech ubytovacích uskupení, hlavně v drahých a velkých městech. Pokud chcete v New Yorku přežít a mít dost peněz na užívání si všeho, co nabízí, měli byste bydlet po dvanácti v podkrovním bytě v něčí skříni nebo pod stolem.

Pro moje přežívání ve městě, kde jste mačkání ve vagónu metra, přetahujete se o každý kousek místa s kolegy ve špinavých open officech, nebo jste neustále postrkování při chůzi na frekventované ulici, je zásadní mít nějaké své posvátné místo. A jsem ochotná si za tohle privilegium připlatit.

A podle všeho takhle neuvažuju sama. Sociolog Eric Klinenberg v roce 1950 napsal knihu Going Solo, kde píše, že v méně než 10 procentech amerických domácností žili lidé sami a byli to výhradně muži migrující ze západu. Oproti tomu data z roku 2012 mluví o tom, že polovina domácností na Manhattanu je obývána pouze jedním člověkem.

I přesto, že jedna finská studie ze stejného roku jako Klinenbergova kniha říká, že lidé, kteří bydlí o samotě mají depresivní tendence, profesor newyorské univerzity namítá, že takoví lidé jsou aktivnější ve společenském dění a více se stýkají s ostatními v barech nebo kavárnách nebo skrze sociální sítě.

Počet lidí, kteří žijí sami, stoupá, myšlenka samoty jako cesty k seberealizaci není ani v nejmenším nová. Její počátky sahají až k Henrymu Davidu Thoreauovi, pravděpodobně prvnímu Američanovi, který se odstěhoval do svého a dával každému najevo, jak mu to vyhovuje.

„Důvodem pro samotu není stáhnout se ze zbytku světa. Slouží k tomu, abyste si uvědomili, kdo jste a kam má váš život směřovat," poučil mě Klinenberg. „To je ten způsob, jak nad tím Emerson a Thoerau přemýšleli. Mějte na paměti, že v dnešní době neznamená bydlení o samotě být sám.

Pokud vás láká samota, vezměte si příklad z dokumentu Harmony Korina: 'Kluk, co odešel do lesů'...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Thoreau se ale nemusel potýkat s nedostatkem bydlení a zvyšováním nájmů. Podobně jako ten chlápek, co bydlel v San Francisku v dřevěné krabici, dnes musíme dělat určité kompromisy, abychom dosáhli mety brzké dospělosti. Například já nemám mrazák. Ani troubu. Technicky vzato mám dost místa na gauč, ale kdybych ho měla, nemohla bych udělat ani krok, bez přeskakování nábytku. I když jsem teď s místem, které mám k dispozici v pohodě, ale bojím se, že po nějaké době na mě dolehne ponorková nemoc.

Dak Kopec, environmentální psycholog na Bostonské architektonické univerzitě, říká, že nejsnazší způsob, jak jí předejít je vytvoření si nenápadných domácích rituálů, při kterých si odpočineme. Například dělání něčeho, co vyžaduje příliš mnoho kroků je podle něj špatné, jako třeba spojování a rozpojování kabelů.

V tak malém bytě se tomu půjde těžko vyhnout zvlášť, když je tam jen jeden odpadní vývod a není u umyvadla. Kopec řekl, že klíč tkví v kabelech a trval na tom, abych se nějak vypořádala s Damoklovým mečem v podobě elektrické změti kabeláže pod mým stolem, nebo bych měla poslouchat jinou muziku, abych si k tomu zmatku vytvořila pozitivní vztah.

„Pro technické typy mají kabely význam, takže je méně bijí do očí, než člověka, kterému na nich nezáleží," vysvětluje. „Menší zájem o ně vede k jejich dráždivosti v prostoru. V miniaturním bytě je důležité snížit dráždivost objektů tak, aby všechno vzbuzovalo pozitivní dojmy."

Jinými slovy, pokud váš byt vypadá špatně, i vy se budete cítit špatně.

Mít neustále zapojenou televizi by tedy mělo pomoct mému mentálnímu zdraví, ale před měsícem jsem se přistihla, jak si s obrazovkou povídám, což není úplně dobré. Jeden článek v New York Times potvrdil závěry Klinenbergovi knihy s případem Amy - ženy, která začala koukat na televizní pořady během cvičení na běžícím pásu a začala sama se sebou mluvit francouzsky jako výsledek jejího bydlení o samotě. Sice by mi nevadilo naučit se francouzsky, ale otřesný příběh zmiňuje i chlápka zvaného Chad, který říká, že kdykoliv jeho snoubenka vyrazí do města, v 8 ráno začne pít ve sprše šampus, hodiny stráví hraním Maddenu a přežívá jen na francouzských bagetách a pizze.

Spolubydlící (nebo partneři) nejspíše ovlivňují vaší „normálnost": Neskončíte jako Chad, když hrozí nebezpečí, že vás při tom někdo vyruší. Stanu se po nějakém čase o samotě podivínem, který pojmenovává hlasy ve vlastní hlavě? Probudí se ve mně hluboko skrytý pud výstřednosti, se kterým už nebudu schopná s nikým bydlet?

„To bych neřekl," vysvětluje Klinenberg. „Nevím o žádném žebříčku odstřiženosti. Život o samotě je drahý luxus ve městě s takovým pozlátkem, jakým New York je. Tipuji, že jenom zažíváte přepych domácího osvobození, a když si za pár let najdete nějaké spolubydlící nebo budete žít s partnerem, tak to budete bez problému zvládat. Nepřijde mi, že by sólové bydlení po delší dobu mělo ovlivnit vaše budoucí schopnosti soužití s někým dalším."

Dostat se do Severní Korey byla jedna z vůbec nejnáročnějších věcí, se kterou jsme se ve VICE kdy museli potýkat. Po měsících jednání s jejich pověřenými osobami se nakonec rozhodli, že do země pustí 16 novinářů, aby popsali něco jako tamní spartakiádu, jen mnohem větší, s názvem Arirang, která se koná v Pchongjangu. Pak se deset dní před odjezdem zas rozhodli, že nikdo nikam nepojede. Pak zas řekli: "Jo, tak teda můžete přijet, ale jenom jako turisti." Vůbec jsme teda nevěděli, do čeho půjdeme.

Vlastně už věděli, že jsme novináři, ale když vás v zemi chytí jakožto novináře, ačkoliv máte být jenom turista, tak můžete jít do vězení. My moc vězení v lásce nemáme a umíme si představit, že ty v Severní Koree moc fajn nebudou. Ale stejně jsme do toho šli.

Nejdříve jsme letěli na sever Číny. Na letišti nám severokorejský konzulát zabavil pasy a všechny naše peníze a pak nás vzal do jedné restaurace. Seděli jsme tam s celou skupinou, pak se najednou všichni ostatní strávnící sebrali a odešli a objevily se nějaké ženy, které začaly zpívat severokorejské národní pásně. Vzhledem k tomu, že jsme v letadle strávili asi 20 hodin, chtěli jsme spíš jít spát, ale když nám jeden typ z Los Angeles řekl: "Všichni kromě nás tady jsou tajná policie, když na vás neuvidí nadšení, nedostanete vízum," tak jsme si to trochu rozmysleli a opili jsme se, zazpívali si s holkama a druhý den jsme to vízum dostali. Spoustu lidí, co místo toho šlo spát, to ale muselo zabalit a jet domů. A to byl jen začátek našeho šíleného výletu...

Ilustrace: Adam Mignanelli

Jsem milej kluk. Prostě nemám v povaze chovat se jako hajzl. Když požádám o ledový kafe bez cukru a oni mi ho daj sladký, přijmu to jako zaslouženou odměnu. A jsem s tím u sebe po většinu času spokojenej.

Nutno ale říci, že mi je 33, jsem bez práce, svobodnej a žiju osaměle jen se svou kočkou. Na základě takovýho života jak ze sitkomu mě napadá, jestli nedělám něco špatně. Čuráci jsou všude a podle všeho se jim daří dobře. Vlastně jeden ze dvou nejoblíbenějších lidí v celý zemi je totální kretén, čehož dosáhl tak, že je totální kretén.

Krutá realita: kreténi táhnou. Vlastně k tomu existuje i vědeckej důkaz. V jedný studii z roku 2012 přišli na to, že lidi arogantní nebo namyšlený byli vnímaný jako ti, „co si zaslouží respekt a obdiv od svých kámošů". Jiná studie ukázala, že když někdo ignoruje pravidla nebo se chová hrubě, ostatní lidi to vnímají jako akt moci a síly a vezmou si z toho, že jde nejspíš o někoho důležitýho. A pár experimetnů z roku 2012 ukázalo, že muži, kteří si o sobě mysleli, že jsou sympatický, vydělávali míň peněz než nesympaťáci. Jestli takovejm studiím věříte, hnusný chování vás zviditelní, budete mocnější a bohatší.

Napadlo mě, jestli by můj život vypadal jinak, kdybych se taky choval jako hajzl. Takže jsem se rozhodl chovat se tejden jako hajzl, abych zjistil, kam mě to dostane.

A nebylo to dlouho poté, co proběhlo mý nevydařený rande. Před měsícem jsem na něm byl s jedním chlápkem, kterej mi pak dost psal, jak jsem perfektní a jak se těší, že mě znova uvidí. Tak jsme se dohodli na oběd. Plán byl sejít se s ním u něj doma a pak se jít odtamtud někam najíst.

Došel jsem k jeho bytu a všiml jsem si, že jeho dveře byly dokořán. Napadlo mě, že buď uklízí, anebo (vzhledem k mý paranoii) že je mrtvej. Jak jsem vešel, vidím, jak mu ho kouří nějakej starej tlusťoch.

„Co je?" řekl, jako kdybych ho nachytal při nočním rabování lednice.

Vyšel se mnou ven, aby si promluvil. Zatímco si zapínal kalhoty, říkal: „Myslel jsem, že si to rozdám s tebou, až přijdeš. Ale pak se stavil on. Myslel jsem si, že se ti to bude líbit."

Nejspíš bych jinak řekl čau a zmizel bych. Co by vyřešil křik a hádky? Proč se namáhat s urážkami, který by stejně neměly žádnej účinek? Já se ale rozhod bejt zlej.

„Jako na tos přišel během jednoho rande?! Seš nechutnej!" ječel jsem, až přicházeli sousedi, aby se podívali, co se děje. „Kdybys mě tak aspoň varoval, že ti zrovna někdo kouří, když se k tobě chystám. Doufám, že z toho budeš mít opar. Chcípni, prase."

Mohl by vás také zajímat náš dokument s názvem: 'Rozhovor s kanibalem'. Pokud na to tedy máte žaludek...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Přestože mi bylo trochu líto, že jsem ho nazval prasetem, ten pocit netrval dlouho. Bejt hajzl bylo skvělý. To mimochodem ukázala i jiná studie: V jednom pokusu s názvem „Agrese, exkluzivita a získání respektu v mezilidských vztazích" sociolog Roger Faris sledoval skupinu středoškoláků tři roky, aby zjistil, jak se stali mezi ostatními oblíbenými. Faris je roztřídil do čtyř skupin: elita, kamarádi elity, dolejzači a ostatní. A pak sledoval, co tihle studenti dělali během těch let, aby se dostali do jiných kategorií.

Faris přišel na to, že studenti s větším počtem kamarádů bojovali s tím, aby se dostali do elitní skupiny, která vynikala exkluzivitou. „Elita" zůstala „elitou" díky své agresi vůči ostatním studentům (šíření klepů, provokaci, nadávkám). Takže v zásadě bejt hajzlem a chovat se tak k ostatním spolužákům tě drželo u koryta, zatímco když jsi byl milej, byls prostě lůzr.

Po svým nevydařeným rande jsem se těšil na to, že budu dál hajzl, ale kupodivu se k tomu moc příležitostí nevyskytlo. Jasně, byly tu ty všední situace – dával jsem nohy na protější sedačku v kině, ignoroval jsem lidi ve skupinový konverzaci, schválně jsem používal víc místa k parkování, než jsem ve skutečnosti potřeboval. Ale většinou jsem žil svůj život normálně, bez provokace.

Kdybych měl ale jmenovat jednu situaci, byla by to tahle z posilky. Dělám crossfit (už to ze mě upřímně dělá kreténa). Když jsem jednoho dne posiloval s kámošem, neustále mě poučoval o tom, jak mám správně cvičit na veslovacím trenažéru a co dělám špatně. Po chvíli jsem na něj zařval, aby si strčil ty svý rozumy někam. Po cvičení se mě zeptal jako ukřivděný dítě: „Proč jsi na mě řval?" Čuráčí mise splněna.

Kdybych měl problém se v životě dál chovat jako kretén, určitě bych neměl problém s hledáním inspirace na netu.

Můj profil na online seznamce sestává z mý profilovky a milýho, normálního popisu mejch zálib a toho, co hledám. Změnil jsem si ho na fotku svý hrudi a taky jsem updatoval svůj status: „Nejspíš mě nezajímáš. Ukážu se ti, až sám budu chtít. Když nereaguju, prostě se s tím srovnej, kámo."

Někteří mě nazývali debilem (jejich hněv se jen zvýšil, když jsem na ně nereagoval), ale přišly mi taky zprávy od několika elitních týpků, který by jinak na můj profil nikdy nereagovali. S některými jsem si pohrál, jiný jsem ignoroval (obzvlášť ty, co byli na svým profilu sami arogantní) a v podstatě jsem přišel na to, že tajuplnost a sebevědomej postoj jsou působivější, než byste čekali.

Po takovým týdnu jsem byl úplně vyčerpanej. Upřímně můžu říct, že zůstanu radši milej. Ta pozornost byla sranda a nadhled super, ale myslím, že touha být respektován nad tím vším stojí. A navíc, pokud nejste elita, máte k dispozici víc lidí, z kterých si můžete dělat srandu, což je záživnější než bejt kreténem a zároveň terčem posměchu.

Na mdlý úvod týdne navázala dvoukilometrová spanilá jízda teroristy v bílém náklaďáku po Anglické promenádě v Nice, který oproti svému idolu v podobě Olgy Hepnarové, slavné to vražedkyně, jejíž příběh byl zvěčněn ve snímku s předsazeným oslovením Já na počátku letošního roku, zabil více než desetkrát více promenujících se lidí a počítadlo obětí se tak prozatím zastavilo na čísle 84 s další stovkou zraněných.

Takřka přesně o 24 hodin později bylo rušno na odlišném konci Evropy. Každý, kdo má tak vřelý vztah k dramatu Valkýra jako já, musel uznat, že turecká inscenace neúspěšného armádního puče měla správné grády. Jedinými rozdíly snad byla absence nácků v uniformách, bomby v kufříku a jednoho zpropadeně charismatického, jednookého Toma Cruise. Armádní velení se totiž rozhodlo, že Erdoganova autoritářství už bylo dost a v návaznosti na dlouhověkou tureckou tradici se pokusili vládce svrhnout. Po obsazení státní televize, parlamentu a velení armády se zdálo, že je převrat zdárně a „sametově" dokonán. Erdogan ale videohovorem přemostěným CNN vyzval lid k protestu v ulicích a po probdělé noci plné létajícího i vystřeleného kovu bylo nad ránem dobojováno. Výsledkem jsou stovky zatčených vojáků a kolaborantů včetně státních úředníků, rozdrobená jednota uniformovaných a 290 civilních oběti nepoddajného lidu. Je to snad osud, že pučisté obou zmiňovaných dramat, dostanou přes prsty od kníratého státníka.

Jelikož obě události vyloženě nepřály uzávěrkám v tištěných médiích, obě zprávy se tak prokousali do vydání až se zpožděním (u turecké Valkýry dokonce po víkendovém volnu) a člověk staromódního ražení, co televizi zapojuje jen, když přijedou vnoučata, mohl ve čtvrtek i v pátek ještě klidně spát. I proto se v naší malé mediální aréně soustředíme na teroristu s jeho bílým ořem.

Na Novinkách zřejmě ve čtvrtek v noci poctivě žhavily dráty. Informace se totiž na jejich webu objevila už hodinu po události a jejich redakce článek přikrmovala nejnovějšími informacemi, dokud se nerozvětvil do rozsáhlého tématu. Obsah se rychle naplnil zprávařskými útržky ze zahraničních médií, twitterovými vsuvkami z místa katastrofy a vkusnou fotogalerii, která poskytuje konzervativní vhled mezi povalující se pytle s mrtvými těly. Do článku už se sice nevešlo rozuzlení logických i nadhozených otázek, v podrobné agendě z událostí na jihofrancouzském pobřeží jsou ale snadno k nalezení.

To na portálu Aktuálně.cz se s tím, jak se tak říká, nemazali. Zpráva za pár šupů z ČTK, twitterový feed stylem Search: #Nice > > Ctrl C > Ctrl V, jedna fotka z Reuters, aby se neřeklo, žádný štráchy, bum prásk a už je vydáno. Rychlost má zkrátka asi vyšší prioritu.

Zpravodajská redakce televize Nova je snová. Jako by jim škody napáchané v přímém přenosu ústy moderátorů hlavní zpravodajské relace, kterým vkládají slova do úst, nebyly málo. Jejich web tn.cz, na který vás už tolikrát nutili se podívat, abyste z jejich zprávy něco měli, totiž nešetří na perlách, které v tomhle srovnání krásně vyniknou. 84 obětí zaokrouhleno na bezmála stovku, zčista jasna 200 zraněných a mezi obětmi je, aby toho nebylo málo, deset dětí. Myslím, že tady spojení exkluzivní informace vzali trochu za špatný konec.

Redaktoři MF Dnes nejsou ochromeni hrůzností, jakou Mohamed Lahouaiej Bouhel napáchal na prominentní promenádě v Nice. I přes nepočetně mnoho sloupců, které zaplácla jímavá fotografie na titulce je vidět, že čas, který jim dlouhé okno uzávěrky poskytlo, strávili poctivým datlováním do klávesnic, které vydalo na 4 strany deníkového prostoru. Spektrum jejich článků nereaguje na šok samotného atentátu jako spíše věci, které útoku předcházeli a můžou následovat.

Poukazují na jednoduchost a dostupnost automobilu vražedné zbraně a absence výcviku, potřebnému k jejímu použití. Na tento typ útoku bylo mnohokrát poukazováno i v minulosti a přesto neexistuje efektivní způsob, jak mu předejít. Hlavní obavou je tak tedy reakce, kterou vraždění ve francouzské, už tak dost popuzené společnosti vyvolá. Napětí mezi běžnými Francouzi a muslimskou částí populace kaboní čela bezpečnostních složek, které jednohlasně varují před občanskou válkou, která je na spadnutí. Dovětkem zmiňují, že oslava všeho francouzského: právě probíhající cyklistický závod Tour de France je velmi zranitelný a může se snadno stát terčem podobných útoků.

Deník Právo je jedním z mála, který svou titulku neoblékl do pietní černé, nebo v druhém extrému do naléhavých výkřiků. Rozhovory zde hrají prim. Svědectví českého turisty z místa činu o kousek níž doplňuje vyjádření Andreje Babiše, jehož rozhovor s Právem se pod tíhou situace obrátil od ekonomických tlachů k francouzskému pobřeží a jeho vizí Evropy bez terorismu za pomoci NATO.

Na celém vydání je tak trochu patrné, že se do něj dění v Nice nachomýtlo na poslední chvíli. Byla mu vyhrazena strana čtrnáct, která do té doby, jak hádám, zela prázdnotou. Zpravodajská bomba tak skončila až za jaderným uložištěm, žloutenkou na Liberecku, útěkem pacienta z psychiatrie nebo psím hotelem v Horních Počernicích. I po všem tom listování ale najdeme jen generické mišmaše slátané z textů zpravodajských agentur a lehké autorské editace. O kousek níže potom otiskli plejádu afektovaných výpovědí, které do drastického detailu popisují zběsilou jízdu Bouhlela.

Titulka Lidových novin si jako jediná všímá i druhé zmiňované události – tureckého puče. Její zbytek pak zaujímá ponurá fotka s popiskem upozorňujícím na desítku dětí, které při útoku přišli o život. Tento fakt podtrhuje i zmínka v samotném textu, který oznamuje dvoustovku zraněných, detaily útočníka a dlouhodobou pozici Francie, jakožto bojovníka s terorismem, jehož je nejčastějším terčem.

Z útlého víkendového vydání, po zahození všech příloh, zabírá „Teror v Nice", jak se mu zde interně přezdíváno, plnou polovinu potištěných listů. Krom obsáhlé fotoilustrace je na článcích patrná příslušnost k sesterskému plátku MF Dnes, jelikož výběr témat, která se na stránkách Lidovek vyjímají, nápadně podobá tomu z červeného tábora. Byť je šablona stejná, články se od sebe liší, ale docházejí k velmi podobným závěrům a dotýkají se témat: samotného útoku, automobilů jako zbraní, očekávatelnost podobného útoku a narůstající nesnášenlivosti mezi muslimy a francouzskou populací. Jenom to potvrzuje fakt, že jestli čtete oba deníky Babišova syndikátu, můžete si ušetřit na párek v rohlíku.

A helemese. Jako bych tu titulku už někde viděl. Vsadil bych se, že když Pražský deník natisknul na titulce stejnou fotku jako Dnes a okomentoval ji slovy „...znovu a znovu", myslel to alespoň trošku sebeironicky. Ale co, fotka dobrá, stručná výstižná. Kdo by ale čekal, že se po otočení dozví něco o tom, co se stalo v Nice, je na omylu. Deník totiž lituje všechny Čechy, kteří kvůli terorismu nevytáhnou paty z domu, protože na našem písečku je nejvíc bezpečno. Statistika je u toho sice hezká, ale těžko říct, komu se po tomhle naočkování dovolenkovou depresí bude chtít listovat, až na desátou stranu, kde se k události zjeví alespoň pár kloudných slov.

Deník nejspíš spoléhá na sečtělost svých čtenářů, kteří asi nesází na jedinou mediální značku a mají fakta načerpaná odjinud. Na straně číslo tři totiž visí nepřeberné množství srdceryvných vzkazů směřovaných na zkoprnělé azurové pobřeží, být ale hloupý Honza, tak pořád nemáte šajn, o co tady vlastně jde a proč se přes noc ze všech stali frankofilové.

Ordnung musí být a tak Deník francouzským útokem otevírá svou rubriku Svět v hloubi šedých stran. Nechybí informace o usmrcených dětech a informace o první usmrcené, kterou údajně byla muslimka. Dozvídáme se, že český autentický svědek nebyl tak úplně vyzpovídán Právem, ale ČTK, což Deník ve svém článku přiznává. Na samém dně stránky můžeme najít neviděnou grafiku, která ukazuje teroristické útoky od roku 1970 s počty obětí, které si vyžádaly, vedle ní je malinký odstavec, který vybočuje z francouzské tématiky tureckým pučem.

Blesk se, jak je mu dobým zvykem, prezentuje uřvanou první stranou, která si dává záležet na tom, abyste pochopily, že tam BYLY MRTVOLY. Temná potištěná plocha láká na svědectví Čechů, kteří masakr viděli. Fotka zachycující řadu pytlů s mrtvolami na promenádě podtrhuje výhružný rudý nápis a děsivou atmosféru.

Vnitřní strana je na rozdíl od všeho výše uvedeného doslova pastvou pro oči. Příběhy přátel zemřelých, svědectví plačících Češek, fotky poházených mrtvol, detailní záběry z místa činu, to je šťavnaté tak jak to mají čtenáři Blesku rádi – syrové, skandální a dramatické. Články líčí nepředstavitelný chaos a zmar lidí, kterým umírají rodiče na dosah ruky, pláč, trosky, armageddon, Godzilla, bůh ví co ještě.

Poté, co extravagantní umělkyně Koki odpálila svou debutovou konceptuální výstavu Rezonance, s jejími třpytkami, flitry a výraznými barvami se roztrhl pytel. Dokonce se s tímhle konceptem dostala i na stránky českýho bulváru, když zatřpytila nahé tělo rapové divy Sharlotty.

Naopak začínající návrhářka Hana Muse je duší naprosto pohroužena v temnotě, což se také reflektuje v její tvorbě i osobním stylu. Na svůj velký boom zatím čeká, ale za sebou už má úspěšnou přehlídku ve francouzském Cannes, spolupráci s předním českým BDSM fotografem Murhaayou a další shooty momentálně plánuje.

A právě pro tu vzájemnou rozdílnost, jsem se rozhodla spojit jejich talenty a společně jsme stvořily sérii snímků, na které jsem pracovala nejen jako art director, ale zároveň i jako modelka. Byla jsem zahalená do variabilní goth róby s nekonečnou vlečkou a Koki mi k tomu vyčarovala uhrančivý look inspirovaný make-upem z podzimní kolekce Marca Jacobse. Focení probíhalo za šílenýho vedra, prudkýho slunce a v prostorách naprosto nevyčerpatelné Grébovky na Vinohradech. Naštěstí došlo i na závěrečný zchlazení ve fontáně...

Art director//Model: Geen Pagliacci
MUA/Hairstyle: Kateřina Koki Mlejnková
Styling: Hana Muse couture
Assistance: Haňa Šindlerová

MICHAL

Pokémon Go bych si stáhnul tak i tak, ať už z nostalgie, nebo ze zvědavosti. Reinkarnace skomírajícího fantazijního světa z devadesátek do něčeho zcela jiného, moderního a široce přístupného byla pro Nintendo, jak se zdá, trefou do černého. Hra na rozdíl od svých předchůdců nespoléhá na virtuální svět v handheldové konzoli, naopak si klade za cíl vytrhnout hráče z gamingového tranzu v temných místnostech a dostat je do přírody (městské džungle), kde se pokémoni ukrývají a kde je čočkou svého foťáku můžou najít a chytit. Hra sice ještě není oficiálně k dostání na žádné z českých mutací obchodů s aplikacemi, ale jedno lehké pošťourání v googlu vás dokáže vybavit na pokémonní dobrodružství. Vydání ale můžeme očekávat v nejbližších dnech, takže ti z vás, kteří se necítí na hackerskou mateřinku, nemusí zoufat.

Máme nainstalováno, nabitý telefon (!) a jsme připraveni vyrazit. Jakmile se prokoušete vším, co na vás při prvním lognutí vyskáče, jste vrženi na dvoubarevnou mapu bez sebemenšího pojmu, co dělat. A to proto, že tutoriály už jsou v dnešní době, jak se zdá, přežitek. Ty malé barevné věci, které se vám zjeví u startovní pozice, jsou vaše cíle: malé, různobarevné a pseudoroztomilé potvůrky zvané Pokémoni. Kliknete na toho, kterého chcete, a už ho chytáte. To by vám do začátku mělo stačit.

O nic víc vlastně ve hře nejde. Jenom chodíte a zíráte do mobilu, než se vám vybije a vy budete akorát nasraný, že musíte chodit po venku a zírat do šedi reality a všechny příspěvky do pokedexu musíte nechat za sebou. Frustrace tím ale nekončí, protože i když máte v telefonu šťávy dost, appka často padá a seká se kvůli tomu, že je tak trochu rychlokvašenou betaverzí, která ještě potřebuje dozrát a získat další slibované funkce.

Při lovu se musíte obrnit značnou dávkou sebezapření, abyste byli připraveni tasit pokeball v každé situaci, nehledě na to, kolik vás při tom pozoruje lidí. Jedině tak se můžete stát tím nejlepším podle hesla Gotta catch 'em all! Nemusíte se stydět za svou chytací vášeň, naopak můžete v terénu narazit na svoje souputníky, jako jsem já potkal pět mladíků v kraťasech a tričkách u Pražského hradu. V dešti.

Jaké je pravé kouzlo Pokémon Go? Na první pohled je to jen infantilní pobíhačka po městě, kde musíte ponoření do virtuálního světa doufat, že vás něco nesrazí. Na ten druhý může být společníkem na cesty do neznámého kraje, kde vás sice nenavede správným směrem jako Google Maps, motivuje vás ale k dalšímu objevování a do doby, než vám odejdou nohy nebo baterka, vás bude nutit prozkoumat, co číhá za dalším rohem.

Není to hra, která vydrží věky, a lidé se budou potkávat u fontán a vyprávět si o tom, co chytili. Je to fascinující společenská veličina, která rozšiřuje dosavadní chápání hraní a jeho možnosti.

ANNA

Jak nám radí internet a naše srdce, prej je dobrý hrát Pokémon Go, pokud jste OK s tím nechat se okrást, s rozpadem vztahu, nebo dokonce s autonehodama. Po vlastních zkušenostech jenom prostě nechápu, kde ostatní berou dobrovolně tolik času, aby něco takovýho mohli hrát. A že je to pohlcující fenomén? Leda tak na iPhonu. A jestli jste na tom podobně a ještě jste nezačali, postavte se tváří v tvář realitě týhle aplikace a její existence na svým levným telefonu.

DEN 1

Odměnou za riskantní instalační balíček je modrá obrazovka a nekonečná znělka připomínající Indiana Jonese, která mě dneska prostě dál nepustí. Jediný, co ve mně teď vzbuzuje nostalgii, je vzpomínka na Nokii 3410.

DEN 2

Chytila jsem první dva pokémony. Předtím strávím asi deset minut nad vymejšlením příznačnýho nicku, kterej není ani v jednom případě přijatelnej. Navíc se mi pokémoni nezobrazujou na pozadí reálnýho prostředí. Zítra musím někam, kde bude lepší signál.

DEN 3

Přemejšlím, jak napíšu tenhle článek, kdy mám chodit po Praze a fotit pokémony s pražskejma památkama. Úporně hledám na internetu plyšový pokémony, ale i v Levnejch knihách jsou drahý.

DEN 4

Ty jo, GPSka mi našla pokéstop na Barrandově! Bohužel moc daleko, navíc se potřebuju zorientovat na místě, kde jsem zrovna nikdy nebyla, a operátor mi hlásí vyčerpání dat. Po desetiminutovým intervalu mi bez souhlasu aktivuje nový, ale na to už jsem zvyklá.

DEN 5

Telefon se děsně seká, i když mám apku vypnutou, a z plochy mi nadobro zmizela fotka, některý ikony se úplně ztratily. Nejspíš si budu muset udělat narozeniny skoro o půl roku dřív.

LARP (live action role-playing) je forma hraní rolí, ve kterém živí lidé fyzicky svými činy představují činy svých postav, často v kostýmech. Jon Gallagher, velký fanoušek a aktivní LARPer, trpí Aspergerovým syndromem. LARPing mu pomohl získat přátele, naučit se sociálním dovednostem a sehnat si práci. Tohle je jeho příběh.

Lízání prdele není úplně typickej název pro značku, je to ale českej překlad pro Lambe Culo, přezdívku genderově nevyhraněnýho vizuálního umělce a módního designéra Roye Martineze. Martinez ve svých fashion projektech oživuje oldschoolový termíny jako „Brown Pride", zlatou éru wrestlingovejch a sadomaso masek v glamour fotografiích inspirovaných BDSM kulturou a tradičními mexickými vzory.

Ačkoli by se jeho masky na první pohled mohly zdát relativně různorodé, Queer, punk a Chicano (lehce vyhrocený hnutí mexicko-americké kultury) jsou jeho hlavními inspiračními zdroji. Klasický mexicko-americký rodiny většinou striktně zastávají mužské a ženské role vyplívající z konzervativních hodnot, proto se hlásit ke Queer nebo Chicano může být často dost komplikovaný. Ale místo toho, aby Lambe Culo tyto kulturní menšiny potíral, snaží se jejich komplikované aspekty uplatnit v umění. „Chtěl bych vystihnout komplexnost svého bytí. Nejde mi o to dělat jen abstraktně expresionistický věci. Především chci odkazovat na Mezoamerické a domorodé vlivy, protože ty jsou stejně důležité, jako moje teorie o barvě. Být Queer znamená nejít pouze jedním směrem," říká Martinez.

S kořenama v Zacatecasu (Mexico) a současným bydlištěm v LA Lambe Culo dokončuje své studium na Cal Arts (California institute of arts) a zároveň udržuje svoje ID na rovině celebrity sociálních médií. Jeho obrázky na Instagramu a Tumblr jsou často provokativní, perverzní a po všech směrech kriticky komentující situaci současné politiky. Například fotka nahýho chlapa předstírajícího ejakulaci ve vaně byla nepřekvapivě Instagramem censurovaná.

Dostala jsem šanci si s tímhle chlapíkem popovídat nejen o návrzích jeho oblečků, ale taky o dospívání v Texasu coby Mexičan a používaní umění jako jakési spojnice mezi genderovou nevyhraněností a kulturní identitou.

"Homage to Céasar Chávex", Roy Martinez

Proč Lambe Culo?

Především to měl bejt vtípek. Jednou jsem svýmu mentorovi z ASCO (Chicano umělecká skupina z šedesátých let) ukázal obrázek s nápisem Lambe Culo a on mi řekl, že bych tak měl pojmenovat svojí značku. Byl to takovej chvilkovej nápad a líbilo se mi, že to jde proti tradičním značkám. To byla voda na můj mlýn.

Zajásala jsem, když jsem tě uviděla v brooklynským baru C´mon Everybody. Jak se cítíš, když potkáváš lidi, kteří tě znají jako hvězdu internetu?

Když jsem přijel do Mexika, srazil jsem se s jedním kámošem z Instagramu. Šli jsme ven a já cítil, že čeká, až se zchlastám pod obraz a budu dělat výtržnosti. V Mexico City jsem byl poprvé a tak jsem se styděl a spíš se snažil být co nejohleduplnější ke svýmu okolí. Když jsi Queer a sexuálně nevyhraněnej, snažíš se dávat si pozor na svoje okolí. Koukal na mě jako „Co se děje?" Tenkrát jsem si pomyslel, že si mě představoval jinak, než jakej opravdu jsem.

Tvoje internetový alterego je hodně punkový, intenzivně sexuálně zabarvený, ale v reálným životě jsi docela přístupnej. Myslím, že tahle dualita se v tvých pracích hodně odráží.

Objevil jsem, že virtuální svět je relativně bezpečnej prostor. Můžu tam být tím, kým opravdu jsem. Můžu být svobodnej, ale v reálným životě narážíš na mnohem větší omezení. Všude je spousta divných lidí, kterí tě chtěj zničit. Když nevyhovuješ jejich představám, nedokážou tě tolerovat.

Mohl by vás také zajímat náš dokument o hnutí polyamorních jednorožců...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Na některý z tvých fashion kousků používáš kulturně specifický nápisy jako them-Xicanx, Cabroncita nebo Brown Pride. Je v tom nějakej hlubší význam?

Já myslím, že částečně jde o odhalení opravdové identity. Vycházím z oldschoolové Chicano estetiky. Když chci vystrčit do popředí identitu, chci o ní taky přemýšlet. Striktní heteráci často vztahujou mojí práci k Chicano hnutí v 60. A 70. Letech. Potom je tady ta nová vlna Queer a Chicano, kteří na to reagují jinak.

Myslím, že spousta lidí mimo Californii a Texas nerozumí významům pojmů Chicano a mnohem víc potom Xicanx nebo Latinx. Mohl bys mi dát klíč ke čtení těhle x-končícím genderových slov?

Slovo Xicanx je otevřený interpretaci. Hodně se mění. Je to osobní pro kohokoli, kdo se k němu jakkoli vztahuje. Hodně lidí si říká něco jako „Oh, ty ses nenarodil v Mexiku, proto se tak odlišuješ...". Cítím, že Xicanx se vztahuje ke každýmu, který se s tímhle dokáže ztotožnit. Nejsem politickej vymahač identity. Ale je pro mě důležitý, aby pojem Xicanx nebyl vázanej na zženštilost nebo svalnatost. Já nejsem vyhraněnej. Akceptuju jak ženský, tak svalnatý typy. Je to zkrátka slovo, který je nový a teprve nabývá svého pravýho významu. Lidi si tak sami skrze tohle slovo můžou určit, čím se opravdu cítí být. Není to uzavřená věc. Tohle slovo tě k ničemu nezavazuje. Je to hodně tvárný.

Proč používáš předkolumbovský a Mezoamerický motivy jako rodový odkazy ke svojí práci?

Těžím prostě z toho, co přišlo přede mnou. Nemůžeš se hnout dopředu bez toho, abys věděl, co tě předcházelo. Je to něco jako „Wow, moji předkové kurva postavili pyramidy?"Věci, které vybudovali bez moderních technologií. Přesně proto to dělám – můžu se tak opřít o mojí kulturu nebo zkrátka o to, kdo jsem. Asimilace tohle všechno maže. Na střední škole jsem ještě nevěděl, kdo byli opravdoví Mexičani, kdo byli Májové, Olméci, Aztékové a Mezoameričani. Proto jsem si udělal soukromej výzkum. Ale nešlo o žádný učení.

"Sin Tìtulo", Roy Martinez

Pamatuju si na knížku Alice Bag, kterou jsem viděla ve tvém studiu. Ovlivnila tě? Kdo další byl tvým inspiračním zdrojem?

Jak už jsem říkal – protože jsem přišel bez toho, aniž bych věděl cokoli o své vlastní identitě, udělal jsem si takový osobní průzkum. Alice Bag, Chicana zapojená do punkovýho hnutí v sedmdesátkách se objevila relativně nedávno. Když přišla punková kultura, za její zakladatele byli považovaní bílí chlapy. Proto je perfektní vidět v tomhle spojení Alice Bag jako Chicano proklamátora. Něco jako „Já jsem Chicana a jsem kurevskej pankáč!" Bylo skvělý se o ní dozvědět. Stejně jako o spisovatelkách Sandře Cisneros nebo Glorii Anzaldúa.

Miluju tvoje GIFy se Selenou. Co pro tebe Selena znamená?

Selena pro mě znamená dětství. Pamatuju si, když mi bylo 10 nebo 11, skicoval jsem si její outfity. Nevim, jestli jsem byl inspirovanej její muzikou, oblečením, nebo tím, že byla módní návrhářkou. Myslím, že jsem v ní viděl kousek sebe. Být Chicana, Být americký Mexičan, být Tejana mám spojený s ní.

Trička ke koupi najdete zde: lambeculo.bigcartel.com

Jaký je zobrazovat BDSM (postoje, řetězy, latex atd). Myslíš, že to v rámci tvé práce funguje?

Lidi si tuhle práci automaticky spojujou s kulturou dominantních teploušů, což ano, takhle to taky trochu vidím. Na druhou stranu se ale snažím působit částečně zdrženlivě – hlavně když ve svých pracích používám serape (pončo). To totiž representuje kulturu. Miluju kulturu, ale občas potřebuju být někým trochu jiným. Je metaforický zobrazení toho, jak se cítím.

Jasně že i naše kultura je chvílema pěkně na hovno. Taky proto se identifikuju s Glorií Anzaldúa v Borderlandu. Tam je to všechno napsaný těma pravejma slovama. Když jsem ji četl poprvé, měl jsem z toho husí kůži a chtělo se mi brečet. Je tam pasáž, kde popisuje, jak se cítila vláčená sem a tam z jedné kultury do druhé. Je to část o přežití mezi těmahle odlišnejma kulturníma zvyklostma.

Četla jsem něco o tom, že byste chtěli zřídit třídu pro výuku historie barevných lidí...

Jojo, přesně proto si chci dodělat magisterskej titul, abych mohl dělat kurzy pro veřejnost. V současnosti je tady jenom jedna třída soustředěná na Chicano a feminismus. A tyhle kurzy pro mě měly velkej význam. Naučilo mě to terminologii, o které jsem předtím neměl ani páru, slova, který jsem pak mohl použít v praxi. Když jsem zjistil pravej význam slov jako „rasquache" nebo „domesticana" , konečně jsem začal zjišťovat, o čem moje práce opravdu je. Rasquache znamená pracovat s tím, co máte. Domesticana je spíš o užívání věcí nalezených kolem baráku, což je přesně styl mojí mámy.

Myslíš si, že je tvoje značka něco jako rebelie proti všem věcem jako jsou čistě bělošský umělecký instituce, homofobní společnost a tradiční a konzervativní hodnoty mexické kultury? Musíme si totiž přiznat, že i v naší kultuře je spousta misogynů, homofobie a rasismu.

Jo. Je šílený myslet na to, že mám všechny tyhle věci pořád za zády. Jsou dny, kdy chci být prostě sám sebou. Je to dost těžký, ale přesně proto taky dělám umění – to mi dává možnost vyjádřit mý pravý já bez předsudků a omezení.

Moimir Papalescu od počátku devadesátých let spoludefinuje zvuk české elektronické hudby. Pamětníci devadesátek mohou zavzpomínat na album Totem pardubických Gun Dreams nebo Vanessu Gun. Později narození pak na Moimir Papalescu & The Nihilists, Magnetik nebo znovuobnovenou Vanessu. Posledním Moimirovým počinem je rodinný podnik Papalescu2, v němž hudebně zaučuje svého jedenáctiletého syna Mikiho. České The Kelly Family ale nečekejte.

Moimir Papalescu, foto: Václav Jirásek

Jak sis sám pro sebe upravil vizi Insidera?

Prostě jsem si přečetl zadání, udělal ze sebe mikronauta a vydal se ve svých představách na imaginární pouť lidským tělem.

Vanessa Gun – Mikronaut (1997)

Je o tobě známo, že máš rád staré analogy, jaké poklady jsi použil v tracku Gradual Progress In A Cave (It Moves In Plasma)?

Začal jsem s Minimoogem. Nakroutil první basový zvuk, naladil všechny 3 oscilátory co nejníž a vznikl úvodní tep. Do něj jsem postupně přidával další struktury. K tomu jsem využil především syntezátor SCI Pro-One a svůj modulární systém. Trochu harmonií pak obstaralo elektrické piano. A s pomocí páskového echa jsem pak dohrál kytarové ruchy.

Vystupuješ ve Vanesse, která je záměrně kontroverzní. Viz třeba to všude omílané šňupání kokeše z Bible v přímém televizním přenosu. Tvůj syn Miki chodí na základní školu. Jak na tvé angažmá ve Vanesse nahlíží jeho úči? Teda předpokládám, že se taková věc v tajnosti neudrží.

Tak o mně se všeobecně ví, že jsem s drogami nikdy moc nekamarádil. A protože i na rodičovské schůzky chodím zásadně střízlivý, nezaregistroval jsem v tomto ohledu žádné „problémy". Navíc některé z Mikiho učitelek jsou bývalé spolužačky z fakulty, takže byl klid.

Se svým synem jsi vytvořil nový projekt - Papalescu2. Na konci května jste vydali singl Das Teleskop, následně chystáte desku. Co od Papalescu2 očekávat?

Bude to taková naše „domácí" práce - bez dalších hudebníků, jen my dva. I proto ten název. Témata jsou různá - takový kaleidoskop minipříběhů. Některé z nich jsou Mikiho, jiné moje. V jednom se vypráví o radosti, kterou způsobil objev starých hraček na půdě, další vypráví o pražských surrealistech, kteří se scházeli v kavárně Slavie. Bude tam i příběh o cestování časem nebo jaké to je za jasné noci vyrazit do přírody, jen tak, s dalekohledem. Hodně se těším na obal, který pro nás v těchto dnech vytváří Zdeněk Daněk. S tímto skvělým malířem jsem spolupracoval už na magnetických albech Wells, Laudanum a na projektu The Stylists. Díky jeho dílu tak dostane album, které vyjde na LP, další rozměr.

Geneze vzniku obalu desky projektu Papalescu2 - hrubá skica od Zdeňka Daňka

Překvapivě stále ještě ne finální verze...

Tvorba největšího současného pardubického surrealisty Mikiho Papalesca

Bydlím v Praze na Větrníku, kousek od Markéty, kde se jezdí plochá dráha. Ty jsi z Pardubic, což mi hned konotuje legendární plochodrážní závod Zlatá přilba Pardubice. Dětem po narození dělá dobře na spaní bílý šum. Nedávno jsem zjistil, že když vezu kočárek kolem Markéty, kde se zrovna jezdí, můj syn ihned usne. Holt předení plochodrážní Jawy je pěkná variace white noisu. Nově jsem tak na syna před usnutím začal aplikovat i záznamy Velkých cen formule 1. Podle toho, co sdílíš na sociálních sítích, předpokládám, že jsi velký fanoušek formulí.

Tak to jsme na tom podobně. Já plochou dráhu teda můžu. Můj děda byl ředitelem Zlaté přilby,později se hodně realizoval i při MS v motokrosu. Já jako kluk byl na mnoha závodech. Jako čtyřletý jsem dostal svoji první terénní motorku, kterou mi na zakázku zkonstruoval tehdejší populární jezdec Mirek Halm. Už tehdy jsem si zamiloval vůni benzínu. V 70. letech jsem začal fandit formulím, dlouhodobě přeji Ferrari.

Moimirův děda Ing. Miroslav Mývalt byl ředitelem plochodrážního závodu Zlatá přilba Pardubice. Na snímku stojí vpravo.

To jsem netušil, že jsi takhle rodinně provázán s plochou dráhou a motokrosem. Já se o závody motorek začal zajímat zhruba v polovině 80. let. Jezdil jsem se tenkrát dívat na přírodní okruh do Dymokur u Městce Králové na Bohumila Stašu. Tam jsem už tehdy zjistil, že není krásnější vůně než vůně motorů, buřtů, piva a cigaret. To vše smícháno dohromady. Taky tu vůni vyhledáváš?

Když jsem byl na gymplu, chodili jsme si s kámošem na závody přivydělat třeba právě prodejem párků a piva u stánku. Přesně jak říkáš – pivo, párky, tvrdý Sparty, spálenej benzín – tahle vůně, to byl náš fet.

Trošku jsme odběhli od formulí. Když jsem byl v roce 1986 na prvních závodech F1 na Hungaroringu, vyhrál Nelson Piquet, který jezdil za Williams. Od té doby v poháru konstruktérů fandím téhle stáji. Navštívil jsi nějakou Grand Prix nebo jsi spíše fanoušek-gaučák?

Co se týče závodů F1, tak dřív jsem tomu věnoval víc energie - byl jsem na Hungaroringu, Hockenheimu, pak i na Österreichringu, projel jsem si párkrát i trať v Monaku. Nedávno mi bohužel kvůli nemoci utekl Singapur, kam jsem dostal letenku i včetně vstupu do depa. To mě mrzí, protože bych se zas rád někam podíval, aby ze mě nebyl jen ten gaučák.

A jaký je tvůj nejoblíbenější jezdec F1 všech dob. A proč?

Můj nejoblíbenější pilot všech dob byl Francois Cevert, mladý Francouz, který se měl stát po Jackie Stewartovi dalším mistrem světa. Bohužel se v roce 1973 zabil. Skvěle hrál jazz, chodil s Bardotkou, občas se popral, prostě žil naplno. To se už bohužel v tomhle sportu dnes jen tak nevidí.

Moimir v roce 1976

Bolo mýho táty se skládá z hnědý tkaničky zakončený dvěma kostěnýma slzama. Spona je vyřezávaná, lakovaná jelení kost ve tvaru brože. Tenhle artefakt pochází z dob jeho žití v Albertě, kde rád trávil svůj volný čas po práci na ropné plošině, a bezstarostně se proháněl s přáteli na koních krajinou, naprosto oproštěn od všedních starostí rodinného života, pro který stejně nikdy nebyl moc nadšený.

Zbožňoval jsem pozorovat ho na společenských akcích. Byl vždycky tak okouzlující a mazaný. Možná, že mám zkreslený pohled na věc, ale přísahal bych, že když pleskl přes sponu své bolo kravaty, byl to ten nejstylovější týpek na světě. Byl to takovej ten frajerskej táta, co se mnou a mýma kámošema hrával pouliční hokej. Na hřišti se choval úplně přirozeně, častokrát se sklouzl po silnici a dramaticky u toho strhl k zemi některého z protihráčů, přičemž vykřikoval francouzskou hatmatilkou, pokud mu jeho oběť unikla. Moji přátelé ho milovali. Takový byl jako chlap, který uměl rozdávat i přijímat lásku, který měl svůj život pod kontrolou, kterého jeho synové obdivovali.

Ale tenhle obrázek mýho táty byl spíš sváteční. Mnohem víc si pamatuju ten pohled při návratu domů ze školy, kdy jsem ho nacházel spícího na gauči, zasypaného drobky, obskládaného špinavým nádobím, ve společnosti švábů okupující jeho popelník a s vědomím, že takhle tu je už pěkných pár hodin. Neustále balancoval mezi pracemi a mezi prodlužujícími se volnými dny, z týdnů až po měsíce. Jeho oblečení, obvykle dlouhý spodky a triko, bylo povětšinou potřísněné a odrbané, a pokoj, ve kterém přebýval, připomínal spíš zabordelenou garsonku uprostřed rodinného domu, než obývák. Já a mí bratři jsme se většinou plížili kolem, ve strašném, represivním tichu, přes které jsme se snažili cítit úměrně svému věku, ale mezitím jsme měli hrůzu, abychom tátu neprobudili a nevystavili se tak jeho přehnanému hněvu.

Pokaždý když jsem byl svědkem jeho brutálního rozčílení, absolutně mě to dostalo. Žil jsem v příšerném strachu z těchhle výlevům a vždycky mnou projel mráz, když se to blížilo. Bylo to pěkně vostrý, hlučný a hlavně pokrytecký. Když už se probudil, mohl si terč svého útoku vybrat – mohl jsem to být já, mohli to být mí bratří nebo mamka – a vyhrotit je za sebemenší porušení nebo urážku jeho etického kodexu. Jeho pravidla se ale neustále měnila, protože ve skutečnosti vlastně nebyla podstatná. Podstata byla mít nějaký důvod k útoku, aby někoho z nás ponížil ke stejné bezvýznamnosti, kterou cítil sám ze sebe. Bylo to nesmírně urážlivé, naštěstí ne fyzické, ale destruktivní a kruté přinejmenším.

Jak jsem dospíval, nevěděl jsem proč tomu tak je. Byl to prostě můj každodenní chleba – každý den bylo mé štěstí rukojmím nevyzpytatelných nálad a rozmarů mého otce. Tahle nestabilita je pěkně nepříjemná, když jste mladí. Není tu žádné správné chování, žádná kontrola ani bezpečí. Jediný, co máte, je hlodavčí život – cítíte se malí, opomíjení a tiší.

Bolo kravata autorova otce. Foto: Jordan Fiosy

Neměl jsem sebemenší ponětí, že chování mého táty bylo výsledkem jeho drogové závislosti, konkrétně na injekčním podávání kokainu, který ruinoval jeho manželský život a dovedl k bankrotu i život rodinný. Vůbec jsem netušil, že všechna ta bolest a rozpaky byly vyústěním života pod tíhou závislosti. Jeho divoké nálady a můj výsledný vnitřní zmatek se střídaly podle toho jestli byl zrovna sjetej nebo na drogu teprve čekal. Možná, že to je nejzásadnější způsob, jakým závislák zrazuje svou rodinu – bolest, kterou vám způsobuje totiž není to hlavní drama. Je to pouhý vedlejší efekt, příznak mnohem hlubší, pohlcující milostné aféry.

Ještě víc destruktivní bylo ticho. Museli jsme být v domě hodně potichu – a to tlustý ticho jakoby naplnilo naše ústa. To agresivní ticho bylo parťákem pro jedovatý výbuchy vzteku. Moje vlastní tichost byla způsobená potlačovaným vztekem, který se řítil opačným směrem skrz hrdlo až do hlubin mých vnitřností. Zničující touha otce probudit a konfrontovat se s ním se ve mně tloukla s konstantním sebenapomínáním za mou vlastní zbabělost.

Cílem každé rodiny sužované závislostí je vytvořit iluzi, že je vše v naprostém pořádku. Snaží se udržet hladinu rozbouřeného jezera naprosto klidnou. Nejhorší na tom je, že když už nastane chaos, musíte zatnout zuby, ignorovat to, zasmát se tomu a ponořit všechnu nelibost a odpor pod zdánlivě klidný povrch.

S nelehkou rodinnou situací se po svém vyrovnal i hlavní představitel dokumentu Harmony Korina: 'Kluk, co odešel do lesů'...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Je to právě ona nucená sebecenzura, která dělá rozhovory s mým tátou tak komplikovanými a bolestivými. Za podmínek nuceného potlačování a nevytahování nepříjemných témat na povrch jsem perfektní žoldák, jako Jason Bourne, který ale předstírá, že je všechno v naprostém pořádku. Ta tichost a spoluúčast je to, s čím závislák počítá. A proto se ani nestydí odhalit svou závislost přímo před vámi. Protože dobře ví, že nepsaná dohoda udržet vody zdánlivě klidné, to ustojí.

Tyhle vánoce jsem svého tátu viděl, ale jen těžko jsem ho poznával. S mámou se rozešli. Byl hodně vyzáblý a vypadal křehce. Drogy se mu nesmazatelně vryly do tváře. Můj brácha, který stále ještě žije doma, mi řekl, že začal vnímat našeho tátu jako už mrtvého, což fakt sedí, protože beztak připomíná spíš ducha. A stejně jako s duchem, i s ním je komunikace nemožná. Mluvíme, ale tím hlukem jen zakrýváme potlačované otázky: „Proč? Co se stalo?!".

Můj táta nikdy nebyl dobrý v obdarovávání. Od rozbitých a špinavých kol, až po všeobecné dárkové certifikáty, vždycky nad dárky rád pronášel frázi „myšlenka na druhého, to je to, co se počítá". Předchozí vánoce nebyly žádná výjimka. Mému čerstvě narozenému synovci dal táta tašku příliš malé a navíc holčičího oblečení a vypuštěný gumový balón s obrázky postaviček Disney, o kterém tvrdil, že je starodávný. Ještě jsem neviděl nic starodávného, co by na sobě mělo čárový kód, ale co já vím? Já jsem dostal promáčknutou krabici s kolínskou a vodou po holení značky Brut, evidentně z druhý ruky, kterou jsem nakonec nechal bez povšimnutí doma. Viděl jsem v tom jen další příklad jeho polovičatého rodičovství.

Nedávno jsem se ale domů vrátil a při té příležitosti mi mamka vyprávěla, jak chtěla tu zašlou krabici od kolínské vyhodit. Než to ale udělala, podívala se, co je uvnitř, a něco našla.

A tak mi na krk pověsila tátovu bolo kravatu. Nechal mi jí na dně té krabice.

Měl jsem pocit, jako kdybych našel zprávu v láhvi. Můj taťka, ten, kterého jsem si tak idealizoval, ten, který se mnou a kámoši hrával hokej, ke mně promlouval. Našel alespoň malinkou skulinku v pevnosti, kterou postavilo ticho ohledně jeho drog a mé vnitřní hluboké bolesti, a vhodil do ní vzkaz. A já mohl nakouknout skrz a vidět ho jako toho citlivého, moudrého kovboje, jak jsem si jej jako kluk představoval, stále na hřbetě svého koně, nechajíc se unášet větrem dál. A na krátký okamžik jsem byl naplněn neposkvrněnou láskou.

Rozhodně tu bolo kravatu zařadím do svého šatníku. Jako poctu muži, který se pokoušel ze všech sil, ale nezvládl to, a taky jako poctu životu a lásce, která mezi námi mohla být.

Když si přerostlí radikální pankáči z Berlína pohrajou s vysloužilejma bicyklama a svářečkama, výsledkem jsou bitvy na kolech. Bojujou se každej květen na výtvorech vlastní výroby v rámci akce Carnival of Subculture v berlínským Kreuzbergu.

28letý Sev je jedním ze zakladatelů těchhle soubojů. Tenhle Holanďan je svářečem a láskyplně kolem rozdává strach, hrůzu a modřiny na svým bicyklu jménem Růžový vrah už čtyři roky. Promluvil jsem si s ním o nevyčerpatelnejch možnostech, kterejma se berlínští pankáči na kolech snaží navzájem zničit.

VICE: O čem jsou vlastně tyhle cyklobitvy?

Sev: Je to soutěž, sestrojíš si vlastní kolo. Pak otestuješ, jak dobře jsi ho postavil, tak, že se jím snažíš zničit kola ostatních. Je to jak destrukční derby – jen na kolech.

Jaký jsou pravidla?

Pro každou kategorii existujou jiný pravidla. Je tu bitva na dvou kolech, což zahrnuje bicykly. Na svým kole můžeš změnit, co chceš, kromě počtu kol, který musej zůstat dvě. Taky musí mít dva pedály, musí na něm jet jen jeden člověk a nepoužívaj se žádný zbraně.

Druhý kategorii se říká vysoký klání. Na kolech proti sobě stojí dva lidi a cílem je shodit toho druhýho z kola pomocí dřevce. Třetí kategorie jsou velemašiny. Tady neplatí žádný pravidla – kromě toho, že kola musí mít dva pedály. Musíš rozbít sokovi kolo, aniž bys mu ublížil.

Je to nebezpečný?

Vždycky se něco malýho přihodí, ale zatím se nestalo nic vážnýho. Ale přesto je to dost náročnej sport. Soutěžící jsou pak tak vyčerpaný, že leží v posteli několik dní.

Jak dlouho už tohle děláte?

První cyklobitva se v Berlíně odehrála v roce 2006. Ale dělalo se to už dlouho předtím v New Yorku a Kodani.

Má to nějakej hlubší smysl?

Jde přesně o to „přišel jsem, sestrojil jsem, zničil jsem". Myšlenka spočívá v tom, dát spoustu úsilí do sestrojení něčeho pěknýho, ale pak neváhat, jít a zničit to. Z tohohle pohledu to hlubší význam má, ale jinak se to koná především pro zábavu.

Komunikace a registrace na tyto akce probíhá skrze webový portál joyclub.de – něco jako erotický Facebook. Max a jeho žena Jane spolu s druhým párem (Lana a Konstantin) na této stránce vystupují pod přezdívkou „Vnitřní kruh". Všichni pracují v marketinku či médiích, Red Light District je jejich vedlejší projekt. Podle Maxe jsou tyto večírky něco jako odpočinek. Administrativní poplatek činí 99 Euro, tento klub ovšem není pro každého. Všichni zájemci musí nejprve zaslat svůj portrét, podle něhož ho poté organizátoři přijmou nebo odmítnou.

„Účastníky swingers párty se snažíme pečlivě vybírat," říká Max. Pokud nepošleš obrázek, tvoje žádost není brána v potaz – a oškliví nejsou přijmutí. Atraktivní blondýnka Jane dodává: „Pokud si uděláte selfie ve vytahaných teplácích nebo se snažíte vypadat sexy na fotce, kde je v pozadí neuvěřitelný nepořádek, nemůžete přijít." Ze zaslaných žádostí vyhovuje zhruba polovina.

Hotel, ve kterém se tyto seance odehrávají, většinou slouží nezávislým prostitutkám a tajným milencům. V přízemí jsou čtyři pokoje a v prvním poschodí napravo od vstupu dalších pět. Nalevo od vstupu se rozprostírá velká místnost s gauči, barem a tyčí pro pole dance. Strop je pokrytý umělými mořskými květinami volně se pohupujícími v červeném osvětlení. V prostoru jsou připraveny horké koupele a postele v pokojích jsou čistě převlečeny.

Mohl by vás zajímat i náš dokument Atlanta: Hlavní město striptýzu...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

V půl deváté přichází muž jménem Alex se svojí překrásnou blonďatou dívkou, jejíž podvazky prosvítají pod minisukní. Ani on nevypadá špatně – černý oblek, motýlek a bílá košile. Alex a jeho žena jsou partnery patnáct let, manželi deset. Žena nechce, abychom nahrávali její hlas, protože se bojí o své soukromí. Souhlasí s tím, že bude mluvit její manžel, který vysvětluje, že jejich účast „není tak zcela o sexu. Je to o flirtu s někým dalším, bez toho, aniž bychom si navzájem něco mohli vyčítat. Není vyloučeno, že jeden z nás nakonec skončí s někým cizím na pokoji, ale vždy to musí být podle našich pravidel." Natáhne ruku a položí ji přes ramena Jane, Maxové ženě. Ona si jeho ruku položí do klína a olizuje mu krk, zatímco rozhovor plynně pokračuje.

Pomalu přichází zbytek párů. Většina mužů má smoking, ženy spodní prádlo nebo přiléhavé průsvitné šaty a podpatky. Všichni se vřele vítají polibky. Ačkoli zde není žádný oficiální věkový limit, nikomu není více než padesát let. Taxíky přijíždí k hotelu každou minutu, přichází plešatý muž kolem šedesátky s výrazně mladší dívkou. Snaží si rezervovat pokoj, vrátný ho ovšem odmítne z důvodů konání soukromé akce. Mohou vstoupit pouze organizátory schválení lidé. Abychom ale byli spravedliví, tento pár by pravděpodobně stejně výběrem neprošel. Zklamaně se loudají pryč.

Lana ve své kokosové podprsence. Všechny fotky: autor

Mezitím uvnitř Lana odškrtává nově příchozí z guestlistu a rozdává prosecco jako welcome drink. Na sobě má kraťoučký sexy kraťásky s americkou vlajkou. Podprsenku ji vlastnoručně vyráběl její manžel Konstantin z kokosových ořechů a kusu provazu. Je jí 27 let a před Konstantinem neměla žádný dlouhodobý vztah. Oba ovšem začali chodit na swingers párty ve svých dvaceti dvou letech. „Poprvé, když jsme skončili s jiným párem, řekli jsme si, „je to šílený, proč to vlastně děláme?" Pak jsme se ale uvědomili: „Vždyť ono to vlastně funguje. Pokud budeme tohle dělat spolu, budeme nerozdělitelný team." Lana dodává, že druhého dne mají vždy opravdu perfektní sex. Říká, že je skvělé získávat nové zkušenosti. „Když jsme spolu, fantazie jsou vždy srovnatelné. Já mám například ráda svazování a Konstantin si myslí, že je to divné. Takže to můžu vyzkoušet tady."

Ve vedlejší místnosti hraje DJ. Lidé tancují, baví se, objímají a líbají. Není zcela jasné, kdo s kým přišel, ale většina už ví, s kým dnes večer odejde. Všichni si zde hodně váží manželského svazku. Většina to má stejně hozené – sdílejí závazek bez žárlivosti a výčitek, překračující běžné hranice monogamního vztahu.

36 letý Michael je vysoký a na sobě má drahé modrobílé proužkované tričko a sluneční brýle. Je ženatý deset let a se svojí ženou začali se swingers okamžitě po obřadu v kostele. Během něho byli požádáni, aby vytvořili svůj žebříček vztahových hodnot ve tvaru stromu. Ty nejdůležitější věci byly umístěny na kmenech a tlustých větvích, ty nepodstatnější na malých větvičkách okolo. Na obou stromech nebyl o věrnosti ani jeden lístek. „V tomto bodě se něco změnilo, ovšem stále jsem si myslel, že některé fantazie by měly i fantaziemi zůstat." Pak se to začalo rozcházet. Michael chtěl trojku s jinou ženou a jeho manželka toužila po sexu s jinými muži. To už zacházelo moc daleko. Oba po tom toužili, ale nevěděli, jak tyto sny prakticky naplnit.

Po dvou letech tápání se vše vyjasnilo. „Když jsem ji viděl rozdávat si to s někým jiným, dost mě to nabudilo. Bylo to jako koukat na živé porno, ve kterém hraje moje vlastní žena." Swinging je pro něj další krok v jejich vztahu. „Stále jsme si velmi blízcí, ale každý potřebuje změnu a nové podněty. „Je skvělé, že to můžeme dělat spolu a nemusíme při tom na sebe žárlit." Bojí se, že by se jeho žena zamilovala do někoho, s kým tady bude spát? „Musíte být opatrný. Nestane se to, pokud nebudeme mít ve vztahu problémy. Vždycky je tu samozřejmě možnost, že se někdo z nás zamiluje, ale úplně stejně tak se to může stát i v supermarketu."

Na okraji parketu sedí pár tiše pozorující dav. Občas jeden druhému něco zašeptá do ucha, popíjí víno a smějí se. Všechny páry tu mají svá pravidla – Někteří nespí s jinými, pro druhé je to samozřejmostí. Některé páry chodí pouze dohromady, jiní mohou i samostatně.

Max podává páru na baru dva panáky. Když jsem mu říkal, že je tahle párty jenom pro elitu, nechtěl o tom ani slyšet. Ovšem po shlédnutí místního osazenstva o tom není pochyb. Je jedno s kým mluvíte, každý tu má vysokou pracovní pozici – buďto jsou manažeři finančního sektoru nebo pracují ve vlivných firmách.

Například jako Patrick, který je ve svých 47 letech pravděpodobně nejstarším návštěvníkem. Chodí na všechny večírky, které jsou nóbl, ale: „pokud jde o swingers, je to jako dětská narozeninová oslava. Tyto párty jsou o předvádění se a sledování ostatních-zkrátka typická Munich párty." Sex zde není běžný a vždy se odehrává za zavřenými dveřmi. „ Ostatní takové večírky jsou především o sexu. Moje přítelkyně zde tento večer chtěla zažít sex s jiným mužem, ale všichni jsou až příliš fixovaní na své partnerky."

Nakonec se ale přeci jen něco děje. První pár se vytrácí nahoru do pokoje. Skupinka ostatních sleduje, co se děje v jednom přízemním pokoji. Dvě dívky, jedna blondýna a druhá bruneta, se předloktím opírají o vířivka a v prstech točí sklenicemi prosecca. Chlapík s buchtama na břiše bere tu blondýnku zezadu, zatímco ona dál v klidu mluví se svojí kamarádkou. Pak si to začne rozdávat s tou druhou, zatímco blondýnu stále drží rukou mezi nohama. Do vířivky leze další muž a se všemi si připíjí.

Dvacetiosmiletá Carlo sedí venku se svým snoubencem a kouří cigaretu. „Je opravdu zvláštní, jaká přátelství na swingers vznikají. Někdy se ale swinger identita promítne i do běžného života." Čím více se tato skupina rozrůstá, tím více je možné, že se to stane. „Tento život vás absolutně pohltí. Občas, když jsem se svými dalšími kamarády, kteří jsou o něco více konzervativní než já, cítím se, jako bych žila dvojí život."

Přisedne si k nám brunetka v trochu perverzním oblečku (stříbrný overal z falešné kůže s ňadry venku). Představí se. Snoubenec Cary strčí svůj telefon do kapsy a odpoví. „Ahoj, jaký je život na Marsu?". Dívka se zasměje. „Ale jo, dobrý, vracím se tam za pět let." Všichni u stolu se smějí. Caro mrká na svého přítele a posunuje se s židlí o kousek dál, aby si mohl zaflirtovat.

Jména Jane, Lana a Konstantin byly pro zachování soukromí změněny.

My vám tady ve VICE doporučujem to zkusit tady s Lazer Vikingem a jeho novym kámošem Sabrehartem.

Jejich čerstvej singl Turnstile Hearts, kterej zní jako bizarní kombinace Springsteena s Fleetwood Mac na špatnym tripu a naivně neumětelskýho hip hopu jinak najdete samozřejmě i na bandcampu, stejně tak jako jeho první album, který jsme mu vydali minulej rok, protože ho máme rádi.

Nový album Flesh Cadillac by mělo spatřit světlo světa už v srpnu.

Věc, před kterou tě nikdo nevaroval, když se rozhodneš stát se trenérem pokémonů, je nepřízeň počasí. První den mého tréninku Pikachu a Geoduda na ulicích Brooklynu je horko a dusno a mý vlhký ruce se potí ještě víc od zahřívajícího se telefonu – Pokémon Go je prostě žhavej tip.

Pro nezasvěcené: Pokémon Go je hra pro iOS a Android, která pracuje se skutečnými GPS daty, aby proměnila tvé okolí ve virtuální svět a umožnila ti v něm sbírat různé předměty, chytat bytosti a pořádat souboje na určených místech. Souboje se odehrávaj i v solidní výšce. Ale všude jsou mraky, takže se spíš strachuješ, že začne pršet, než že pokémony nechytíš všecky. Obzvlášť ve chvílích, kdy se nemůžeš připojit k serveru.

Když Nintendo začalo propagovat hru Pokémon Go vloni na podzim, byl jsem zvědavej, možná i trochu skeptickej. Trailer hru představuje jako něco, co se ze záležitosti podobné konverzaci mírně retardovanejch dětí na školním dvorku ve stylu: „Kéž by existovala hra, kde by..." změnilo v PC grafiku na vysoké úrovni. Jen se podívejte sami:

Je to prostě živá nostalgie. Je to příslib sjednocení fantazijního a reálnýho světa za kamarádšaftu všech zúčastněných. Kdo by se toho nechtěl účastnit? Ovšem realita Pokémon Go není zdaleka tak vzrušující. Fantazie do skutečnýho světa prostě nepronikne tolik jako boje s nedostatky samotné technologie.

Když jsem chtěl začít hrát, hra mi bohužel spadla. Můj celý první den s Pokémon Go byl celej jen o technologickejch záležitostech: hra se zamyká, bojuješ s připojením (nebo s tím zůstat připojen) k serverům, GPS data se dobře neaktualizujou, věci mizí nebo nefungujou, jak maj, a vše neustále padá a padá. Je to prostě chaos.

O to hůř, že hra Pokémon Go by nebyla dobrá dokonce ani bez těchhle technickejch problémů. Pokémon Go pracuje s místní krajinou – např. zdmi, kostely a památkami. Některé z těchto lokalit ti mají přihrát předměty (víc pokebalů, lékárničky pro pokémona atd.) a ostatní jsou prostory, kde můžeš uspořádat souboj s protihráčovými pokémony. Každý hráč patří do jednoho ze tří týmů, snaží se porazit soka, zatímco si sám staví obranu. Přesto je hra spíš o potloukání kolem, náhodným sbírání pokémonů do kolekce, na souboje už nějak nezbývá místo.

A když už k nim dojde, jsou jedno velký zklamání. Pohybuješ palcem doprava či doleva, aby ses vyhnul útokům, klikáš, abys zahájil vůbec nějakou akci. Je to jedno velký gestikulování a naděje, že příkazy, který zadáš, se k serveru třeba jednou dostanou.

Takže se připojíš a zamíříš na nějaký místo a čekáš, než se načte. Ale ono se nenačte, ale počkat, támhle je Pidgey! Klikneš na Pidgeyho a hra padá. Když se do ní zase dostaneš, Pidgey nikde. Jdeš o kus dál, ale ve hře jsi uvízl na jednom místě, takže postáváš a čekáš, až se něco stane. Jsi přikovanej k telefonu a vypadáš jako turista u sebe doma. Nemá to švih a spád, kterej by tě pohltil.

Včera večer po cestě domů, když se trošku smráklo a už nebylo takový vedro, jsem spatřil pokefanoušky, jak křižujou ulice, s hlavami skloněnými, screenem osvícený a zahlcený nedynamičností hry. Viděl jsem chlápka v metru, jak načítá hru stále dokola – myslím, že mu taky neustále padala. Nebo skupinu čtyř děcek, který se semkly okolo potemnělýho vstupu do karaoke klubu, na místě, kde se měl udát souboj. Ksichtily se, křičely a vtipkovaly. Jedno z nich však stálo opodál – mělo nejspíš víc problémů s připojením. Konečně se pak všecky daly dohromady s telefony v rukou, takže jsem poznal, že už zase všecky hrajou.

Ostýchavě jsem se k nim přiblížil – byly úplně cizí – ale sotva jsem dokázal promluvit.

„Hrajet–"

„Jo, haha, joo," tleměj se.

Řekli mi, že takovou hru ještě nikdy nehrály. Líbí se jim, že spolu můžou jít ven, a navíc na divný místa. Líbí se jim pokémoni. Najednou mi nevadilo to, že hra neustále padá, chabej mechanickej pokrok nebo nejasný souboje. Najednou jsem chtěl zavolat kámošům a jít se s nima projít.

Podívejte se taky na dokument eSporty: Sonda do světa profesionálních gamerů...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Chtěl jsme ty děcka zahrnout otázkama, ale byly úplně v jiným světě. Soubojů přibývalo a už bylo pozdě. Ale než odešly, řekly mi, že ty problémy se hrou, který jiný lidi i já máme, jim vůbec nevaděj v tom, aby si hru užily. Nefungující servery musí znamenat, že si hru užívaj spousty lidí najednou, a to znamená, že Niantic a Pokémon Company učinily z tak primitivní hry něco spešl.

S ohledem na to, jak vše začalo, jsem ale skeptickej. Ale snad maj pravdu.

Mezi lety 1967 a 1970 pracoval Baron Wolman jako přední fotograf magazínu Rolling Stone, fotil muzikanty, jakými byli Jimi Hendrix, Bob Dylan, Jim Morrison, Janis Joplin, The Rolling Stones a Grateful Dead. Během svého působení dostal za úkol pro časopis zdokumentovat první Woodstock.

Nedávno v rámci své výstavy fotek z Woodstocku v galerii Caja Mágica navštívil Wolman Madrid. Nepromarnil jsem proto příležitost a na to období jeho života jsem se ho zeptal.

VICE: Na co si nejlíp vzpomenete, když se řekne první Woodstock?

Baron Wolman: Vzpomenu si, že byl tenkrát život větší sranda a míň komplikovanej, festival přímo odrážel ducha motta „žij a nech žít". Byla to jedinečná událost pro lidi, kteří milovali muziku. Byl to sled památných momentů – už od chvíle, kdy to celý odstartoval Richie Havens.

Jaký to bylo tam pracovat?

Nafotil jsem stovky snímků. Nevzpomenu si, kolik filmů jsem skutečně vyfotil, byly to desítky. Tenkrát byly kapely otevřenější a přístupnější – nepochodovaly za nimi armády manažerů a lidí z PR. Prostě jsem k nim přišel a vyfotil si je. Můj job byl tak snadnej, prostě jsem si dělal, co jsem chtěl.

Na jakou kapelu nebo muzikanta, který tam tenkrát hráli, nejraději vzpomínáte?

Na Jimiho Hendrixe. Jimi Hendrix byl králem Woodstocku.

A koho jste fotil nejradši?

Opět, jednoznačně Jimiho Hendrixe. Zacházel s kytarou, jako by byla had. Ale upřímně, nejlepší na tom pracovat na Woodstocku bylo focení publika. Něco takovýho už se znovu nestane.

Jaký bylo tenkrát publikum?

Bylo skvělý: lidi mysleli jen na pití, kuřivo a milování. Nezaznamenal jsem tam tenkrát žádný potyčky, a jestli kdy existovala reprezentace nefalšovaný svobody, myslím, že to byl Woodstock. Tam se zrodilo hnutí hipíků a podle mě tam taky umřelo.

Začal jsem se zaměřovat na kokain, když jsem pracoval na aarhuské univerzitě na oddělení toxikologie v Dánsku. Pracoval jsem s různým kokainem – od malých, nastavovaných vzorků z ulice až po kokain rovnou od zdroje. Většina lidí ví, že kokain je často nastavovanej cukrem a kreatinem a že jsou tyhle náhražky překrytý kofeinem, lidokainem nebo benzokainem, aby napodobily vlastnosti kokainu. Ale jen málo z vás ví, že mnohem víc takovýho švindlu se dostane do toho, co skončí ve vaší lajně.

Levamisol je protihlístový léčivo, což znamená, že se používá k hubení parazitických červů. Tenhle medikament se původně používal k odčervování jak lidí, tak skotu, ale od tý doby, co se ukázalo, že způsobuje agranulocytózu (téměř genocidu bílých krvinek, po níž je tělo náchylnější k infekci), se používá výhradně k léčbě dobytka. Kromě toho, že dokáže odčervit krávy, stal se taky oblíbeným přídavkem kokainu.

Forenzní chemici potvrdili, že kokain nastavenej levamisolem objevili u různých zdrojů, a to od pouličního prodeje až po několikatunové lodní zásilky. To znamená, že je kokain nastavovanej už v Jižní Americe ještě před exportem. Takže otázka zní: Proč se nastavováním kokainu vůbec zatěžovat? Množství levamisolu, který se v kokainu našlo, není tak zásadní, nepřidalo nic na váze a nepůsobí ani jako stimulant, ani jako anestetikum. Ale je známo, že jedna ze složek levamisolu je aminorex, kterej se podobá stimulačním účinkům amfetaminů.

Jinej důvod by mohl bejt fakt, že levamisol zvyšuje množství dopaminu, kterej hromadí glutamát v mozku. Tím by levamisol mohl potenciálně zvýšit účinek kokainu skrze dopamin. Někteří lidé dokonce tvrdí, že levamisol prochází kokainovými testy, ale proč by se o tohle někdo, kdo kokain vyrábí, staral? Svý už má zaplacíno ještě před tím, než droga dorazí na trh. Podle mě teorie o aminorexu a vylučování dopaminu jsou zatím asi nejpravděpodobnější vysvětlení nastavování kokainu. Jednoduše proto, že jsem zatím neslyšel o přijatelnějších teoriích. Levamisol tě prostě dostane do většího rauše.

Mohl by vás zajímat i náš dokument o závislých na legálních syntetických drogách: Spice Boys...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

V roce 2005 byl levamisol odhalen skoro ve dvou procentech kokainu zadrženého Národním úřadem pro kontrolu obchodu s drogami (NÚKOD). Roku 2007 toto množství vzrostlo na 15 % a s rokem 2011 se vyhouplo na závratných 73 % kokainu, kterej byl NÚKOD zadržen. Tatáž situace vládne i v Evropě soudě dle vzorků, který jsem sám analyzoval. V letech 2008–2009 bylo množství šmelenýho dánskýho kokainu na 66 % a v letech 2011–2012 na devadesáti.

Vedlejší účinky levamisolu nejsou nezbytně něco, čeho by se měl běžnej uživatel obávat. Za předpokladu, že se jim nevystavuje denně. Koneckonců čím víc ho berete, tím víc byste o jeho vedlejších účincích měli vědět.

Kim Gosmer

Agranulocytóza je z chemickýho hlediska srovnatelná s AIDS – imunitní systém je v takovým útlumu, že i lehký infekce a škrábance se mohou vyvinout v životu nebezpečné nemoci. Protože onemocníš ze sekundární infekce, je nemožné dát dohromady seznam příznaků, a pro lékaře je tedy složitější agranulocytózu diagnostikovat – pokud tedy netuší, po čem pátrat. Je také složité vyčíslit, kolik lidí vinou agranulocytózy onemocnělo nebo zemřelo. Je známo několik úmrtí a některé případy agranulocytózy byly odhaleny až ve chvíli, kdy už bylo pozdě.

Pokud jde o trh, všecko to začíná u farmáře, kterej je zodpovědnej za extrakci listů koky pomocí mixu benzinu a cementu, aby vyrobil surovou kokainovou pastu. Taková pasta se převáží jednodušeji než hromada listů, ale má krátkou dobu trvanlivosti, takže ji farmář hned prodá buď velkoobchodnímu prodejci na vlastní pěst, nebo sběrateli pracujícímu pro nějakou městskou labku. Kokainová pasta je čištěna buď u velkoobchoďáka, nebo sběratele tak, aby se zvýšila trvanlivost kokainu. Běžnou metodou je oxidace nečistot v kokainu permanganátem, velmi silným, zářivě fialovým oxidantem.

Ve snaze potlačit tuhle produkci kokainu spustil v roce 2000 NÚKOD operaci Purple, která měla monitorovat zmíněný permanganát v kokainu. A byla úspěšná. Akorát že trh přišel s dalším zlepšovákem.

Do kokainu se přidává kyselina chlorovodíková, aby se směs změnila v požadovaný prášek. Pokud máš to štěstí a znáš se s dodavatelem, možná od něj dostaneš dobrej matroš – pokud ovšem nepochází z Afriky. Je jednodušší importovat kokain do Evropy z Afriky než z Jižní Ameriky. A je to taky místo, kde spíš dojde k znehodnocení čistýho kokainu. To samý platí pro východní Evropu. Příležitostí k znehodnocování kokainu je dost a taky záleží na kreativitě šmelinářů.

Průměrná čistota anglického kokainu není vyšší než 20 až 30 %. Pro běžnýho uživatele je posouzení kvality balíčku z ulice obtížná. Pokud jsi studentem chemie, je možný si kvalitu kokainu otestovat, ale tím utratíš všecky úspory na samotnej produkt a vezme to nejmíň deset gramů materiálu, aby z toho něco vzešlo.

Nejspolehlivější pouliční test je podle mého názoru zápach kokainu, má velmi výrazný aroma jako žádná z náhražek. Naneštěstí tohle vyžaduje zkušenost s čicháním více druhů kokainu různé čistoty a jen málo lidí mělo takovou příležitost se v tomhle směru vycvičit.

Že se kokain drolí, je taky značka jeho kvality, ale ne stoprocentní, protože záleží na metodě, jakou byl krystalizovanej. Na druhou stranu kokainovej kámen není vůbec dobrou indicií.

Kromě toho dealeři neváhaj použít ani lak na vlasy, aby slepili kokain do kostek poté, co ho nastavili, takže na to myslete příště, až pojedete svou další lajnu.

Virtuální realita brzy nabourá i ty nejintimnější aspekty našeho života. Randění i masturbace se už pod taktovkou internetu odehrávají dlouhou dobu. Zatím byl web ovšem pouhým prostředníkem. Dnes se ovšem blížíme době, kdy se člověk může do svého počítače i šťastně zamilovat. Stačí si nasadit Oculus Rift - nejnovější headset virtuální reality na planetě.

VICE se vydal prozkoumat, jak se lásce a sexu daří v digitální době a zjistit, zda se vztah člověka a stroje může vyrovnat reálné intimitě.

Každý z nás asi někdy viděl v městském výlepu šílený plakát na kočičí výstavu, který zve na stou mezinárodní výstavu koček. Veliký print kočky na fialovém ručníku, šerpa kolem krku a maniakálně naštvaný výraz.

Tak přesně tyto výstavy fotím. Tragikomické momenty, kdy porotce mačká kočku ze všech stran, aby viděl, jestli nemá zkažené zuby nebo křivou špičku ocasu, jestli je pořád krásná. Soustředím se na majitele koček, možná víc než na kočky samotné — zajímá mě jejich vztah člověka ke zvířeti, estetika takového chovatele, to, co považuje za koncentrovanou krásu.

#80 Enjoy Me Bright Crystal. #199 Cat-Lyne Skyfall von Adelle. Schopnost ‚vyrobit' krásnou kočku. Ambice chovatelů se přetaví do trofejí a tyhle kočičí královny a králové plesu pak vyhranou šerpu přilepí mezi ostatní na klec podobnou kouskům z vietnamské tržnice. A za týden zase znovu, na druhý straně republiky.

Více fotek od Poliny najdete na polidavydenko.tumblr.com

Foto via youtube, žejo...

Bez dalšího otálení je třeba si přiznat ze youtube je to nejlepší, co nás potkalo od letů do vesmíru, nebo sametový revoluce. Televizi nechme neandrtálcům a vrhněme se na nepřeberné množství zábavy na dosah několika kliknutí. Zámořský videoportál by ale nebyl ani z poloviny tak skvělý, kdyby nevycházel vstříc našincům - naštěstí dává prostor české produkci od lidí na slovo vzatých.

Bianca Johnson je expertka na stírání haterů. Proto není radno si z ní utahovat v komentářích, protože vám to, jako pořádná žena s kabelkou Louis Vuitton, vytmaví. Svlíkání na internetu už zkrátka není takový důkaz ženskosti jako kdysi, a tak si hold mladá ambiciózní kráska současnosti musí pořídit „starýho", jehož štědrost jí úměrná. Neobtěžujte proto Biancu svými hlubokomyslnými komentáři, ať se k nim nemusí neustále natáčet důvěrné videoodpovědi a má čas na tvorbu obsahu, který vyzdvihuje. A nezapomeňte na základní poučku: „Vykašlete se na životní ideály, jestli chcete v životě úspěch, pořiďte si Louis Vuitton"...anebo ne?

Další v pořadí je ombudsman lidských práv, odborník na vězeňské prostředí a přední internetový sexuolog mladistvých Pí Sí. Svérázný Pardubičák, který ze své sedačky označuje problémy, které mu na současném světě vadí. Vypráví příběhy z minulosti ve vězení, která přetnula jeho bouřlivé mládí, ze kterého načerpal nezměrnou moudrost. Ve starém Řecku by byl nejspíš filosofem, vinou naší doby ale šíří své moudro napříč internetem a předává životní zkušenosti sexuálně smělé mládeži. Jeho fanynky ho zbožňují, jeho podmínka mu ale stojí v cestě za mladou láskou. Drama jak z Shakespearovského spin-offu.

Rebel Mike, který houževnatě bojuje proti útlaku pražské Městské policie, plní záznamy svých bojůvek svůj youtube kanál. Dává strážníkům řádně sežrat sebemenší mezírku v zákoně a nepolapitelně dál za dnem školí policejní složky. Postrach parkování v centru Prahy se nebojí sebeostřejší konfrontace a díky jeho slovíčkaření mu na ruce pouta nikdy nenasadí. Tedy podruhé...vlastně potřetí plus třetí řidičák za rok a půl. Každopádně tenhle odpadlík rozjíždí kromě svého pouličního handrkování i vlastní sportovní kanál, takže je nepochybně na co se těšit.

Konečně tu máme mesiáše, který nám dovolí prozřít do tajů vydělávání si obličejem u počítače. Puji teoretickou přednášku z úvodu doplňuje praktickou ukázkou donatů, které si zcela jistě hoví na jeho účtu a on tak může zpříjemňovat dny svým odběratelům. Chvála bohu za tuhle pomocnou ruku, která vám, jak je vidět, zaručí nehynoucí internetovou slávu.

Propagátor alternativní medicíny a pardubický nezmar Břetislav zvaný Děda Kořenář vám chce zlepšit život. Kanál plný přírodních vychytávek a jednoduchých cviků na udržení kondice s všeříkající zachycením jeho volnomyšlenkářské, čisté duše, která bloudí po našem světě. Nebyl by to ale on, kdyby se svým všeuměním nerozvíjel i sportovní osvětu svých diváků. Proto ho můžete přistihnout, jak vedle nadlidského dřepování v pokročilém věku překopává základy současného koloběžkování a v uvedeném videu ukazuje revoluční způsob, který bourá název samotné činnosti. Pochopte proto, že odrážení na koloběžcě je přežitek a až si budete vybírat víru, ke které se upnout můžete si s novým bohem domluvit schůzku za administrační poplatek sedmi stovek, jak uvádí na svém webu.

Panovník karlovarské rapové scény Otto Ferocity a jeho talent jsou pro ztroskotanou českou scénu zkrátka moc na výši. Ve volných chvílích se proto věnuje dokumentární kinematografii, ve které zaznamenává pouliční život. Pravá podkrušnohorská thug rusočeština komentuje dění v tamních squatech a představuje nám intelektuály vytlačené na okraj společnosti. Jedním z nich je i Mauglí, který je Ottovou hlavní hvězdou. Jeho trampoty s mystickým matečákem nenechávají Otta a jeho kameru chladnými a jejich setkání pomalu vydají na miniseriál.

Maruška aka Lulusila je jihočeská youtubová stálice. Mimo svých mnohahodinových streamů plní svůj kanál obsažnými vlogy, které dokumentují šumavský vesnický život s autorským komentářem jednatřicetileté celebrity. Přijměte proto její videa jako exkurzi do šumavských lesů – dlouhou a rozvláčnou, ale zdravou a osvěžující procházku po zlaté kleci českého venkova se všemi zrzavými kočkami a fenkou Ginou. Seznamte se proto s tamní Jednotou, pamětihodnostmi a přítelem Josefem, tichým komparzistou ve většině úlovků, které skončili v paměti Maruščina telefonu.

Je nad slunce jasné, že dny televizního vysílání jsou navždycky sečteny. Zapalte televize, nebo si alespoň kupte ty chytré, ať můžete chytat kvanta osvěty, kterými česká youtube scéna kypí. Projeďte si vybrané kanály a přesvědčte se sami.

Nezbývá než doufat, že se nám budou podobné perly dostávat pod ruku častěji a naší youtubová zkušenost se tak bude posouvat stále dál. Český youtube je na jiné úrovni a všichni víme na jaké, tak otevřete oči a dejte odběr.

Pod nickem Dubort se skrývá Jaroslav D. Ondříček, kytarista dubové kapely Orly w blocie Europy. J.o_d. žije už devět let v Berlíně, kde zvučí kapely v kreuzbergském Junction Baru nebo průvodcuje na bývalém letišti Tempelhof.

(foto: Jaroslav D. Ondříček)

VICE: Zkusil bys popsat, jak sis náš koncept Insideru uzpůsobil pro sebe?

J.o_d.: Insider na mě měl skutečně očistný účinek, protože hlavně v koncepční fázi jsem trávil dost času ve vaně. Pod hladinou, nejlépe se špunty v uších a s nějakým zvukovým zdrojem nastaveným pod úroveň srozumitelnosti, se podle mě reálné situaci můžeme přiblížit poměrně úspěšně. Hned od začátku mi bylo jasné, že nechci věrně rekonstruovat zvukové prostředí.

Zvukovou inženýrkou téhle krátké a svým způsobem tragické kompozice je malá Frances Bean Cobain, odposlouchávající otce a matku někdy v období vzniku posledního studiového alba Nirvany - In Utero. Z místa činu. Jako by tušila, že se mluví i o ní. To ona k sobě pouští nebo až dubovým způsobem filtruje okolí, nerytmizující dech připomínající dysfunkční dechový aparát. Nesrozumitelná slova přinášející celkem jasné sdělení. Hučení. Velmi vzdálený ozvuk Pennyroyal Tea.

Ozvuky Pennyroyal Tea? Zkus dovysvětlit, moc to tam neslyším.

Hudebně je ta vazba velmi volná, použil jsem jen nějaké třetí violoncello. Pennyroyal Tea je fakt hezká skladba. Já ji ale použil jako kontrast k tomu těhotenství, protože ten, kdo čaj v kombinaci s laxativy popíjí, to dělá zřejmě kvůli tomu, aby odfiltroval nebo dezinfikoval vnitřní orgány. Očistná kúra. Sit and drink Pennyroyal Tea / Distill the life that's inside of me.

A ty hlasy, co jsou slyšet v tracku, patří opravdu Kurtu Cobainovi a Courtney Love?

Ano. Pokusil jsem se o neverbální předání toho příběhu, který my známe z té druhé strany a Frances mu zřejmě rozuměla i beze slov. Jen krátká rekapitulace: Courtney říká Frances, že se jí o jejím otci něco špatného zdálo. Kurt navazuje, že v tom období se také v souvislosti s dcerou vlastně nikdy necítil lépe a ve finále, že by ji nikdy neopustil. Do you love your girl?.

Říkáš, že ses nepokoušel o sound design dělohy. Když jsem ale tvoji skladbu Frances poslouchal poprvé, tak jsem si říkal, že se v podstatě o rekonstrukci prostředí jedná. Myslím tím tedy intuitivní rekonstrukci. Žiješ v Berlíně, v Německu je velká tradice radioartu. Sleduješ věci, co třeba dělá Heiner Goebbels nebo Andreas Ammer s FM Einheitem? Já totiž Frances pokládám za rozhlasovou hudebně-dramatickou skladbu. Takovou mikrohőrspiel.

Intuitivní rekonstrukce a mikrohörspiel jsou dost přesné. Hörkunst a třeba i různé zvukové instalace sleduji více zhruba od roku 2009. Já jsem tehdy dělal kurs sound designu, a tam to byl dokonce samostatný předmět a FM Einheit zkušební otázka. Musím se přiznat, že do té doby jsem prakticky nevěděl, že něco podobného existuje, a dost mě to překvapilo.

Když mluvíš o kursu sound designu, tak to byl ten kurs od německého pracáku, o kterém jsme se kdysi bavili?

To je ono. Já jsem odcházel do Berlína dosti spontánně, bez znalosti jazyka. Takže pro mě byl ten sound design ideální příležitostí zkombinovat to, co mě bavilo, s tím, co by mě posunulo dopředu profesně i jazykově. Obohacen o výrazně odborné, technické znalosti a akustickou terminologii jsem se v běžné konverzaci cítil mnohem lépe.

Když už jsme u toho FM Einheita, tak jsem před nedávnem četl rozhovor s jeho dlouholetým spolupracovníkem na hörspielech Andreasem Ammerem. Mluvil o jejich společném díle z devadesátých let Ulrike Meinhof Enterprise. Jednalo se o poslední část projektu Deutsche Krieger, která pojednávala o RAF a západoněmeckém terorismu. Rozhlas jim ji odmítl tehdy odvysílat. Jedná se i dnes o tabuizované téma?

Pro Bavorský rozhlas asi stále ano. I když abych to uvedl na pravou míru. Není to tabu, ale rozhodnutí. Téma RAF tabu nikdy nebylo, spíš naopak. Média se od začátku obsloužila velmi efektivně. Což byl asi ten problém. Ty originální nahrávky pocházejí z oficiálních televizních a rozhlasových pořadů a Deutsche Krieger v každé části hovoří o zásadním spojení válečné mašinerie a médií. Císař s fonografem nebo i Hitler v období nástupu rozhlasu nemuseli být ve finále tolik konfrontační jako čerstvá vzpomínka na ze začátku diskutující novinářku Ulriku Meinhof. Během přípravy třetí části téhle zvukové opery každopádně Bavorský rozhlas jako tradiční producent předchozích částí (a dalších her) odstoupil od spolupráce, což znamenalo mimo jiné konec přístupu do zvukového archivu. Hra byla nakonec dokončena vlastní produkcí, k dispozici byla hned na CD a později i na internetu. Letos poprvé s ní jedou turné naživo. Divil bych se, že by ji žádný rozhlas nikdy neodvysílal. V mediatékách jsem ji ale každopádně nenašel. To víš, že čtvrtý díl se měl týkat fotbalu?

To jsem nevěděl, myslel jsem si, že se mělo jednat o uzavřenou trilogii. V prvním plánu osa císař Vilém, Hitler, Ulrike Meinhof. Ve druhém plánu pak osa fonograf, rozhlas, televize. Ten fotbal mi tam vlastně dává smysl, taky je spojen s manipulací, násilím a důrazem na efekt. Jaké médium mělo souznít s fotbalem? Tady mi to moc jednoznačné nepřijde.

Naši chlapci za nás bojují. Teda ti naši už na ME 2016 dobojovali. Fotbal to je hra, jak se zpívá, ale také masový fenomén. Masovost, anonymita, znaky boje a všechno, co k tomu patří. Přehlížená nebo tolerovaná problematická rétorika, ten tenký led mezi národní hrdostí a nacionalismem. Ammer mluvil o internetu. Dnes už prakticky samostatné médium s podobnou charakteristikou, jehož obsah navíc vytváří ten, kdo chce. Mělo se to jmenovat Lothar Matthäus Nachspiel. Kapitán vítězného národního týmu z MS 1990, kdy po dlouhé době v Německu na ulicích zase zavlály národní vlajky. Doufejme ale, že fotbal bude hrát přeci jen jinou ligu než protagonisté předchozí trilogie.

Většina mých známých z Německa, třeba pankáči z Turbojugend, při zápasech německého fotbalového týmu fandí záměrně protivníkovi. Jsou pro ně nepřijatelné veškeré projevy nacionalismu, které se často váží k fotbalovým úspěchům národního týmu. Jak říkáš, do roku 1990 byli němečtí fans, co se týče národních symbolů, dost pasivní. Jaká je situace dnes?

Nastává generační obměna, kdy už není naprosto trapné nějaký národní symbol používat. Rád bych věřil, že je to projev jakéhosi uvolnění, kdy i národní symboly mohou být nepříznakové. V Kreuzbergu se fandí často paralelně Německu a Turecku, to mi přijde sympatické, vlajky tu visí z celého světa jak na srazu OSN. Necítím ale také nezbytnou potřebu prožít atmosféru zápasu v nějakém menším braniborském či saském městě, postiženém porevolučním nebo pozápasovým odlivem mozků. Nejen v mých očích dost klesli i jinak sympaťáci z německého týmu po oslavných tanečcích na MS v Brazílii. U nás je to tak, že já se (při naší neúčasti samozřejmě) také kloním spíše k německému týmu a manželka stejně jako Turbojugend fandí soupeřům. I když mě při letošním ME ve fotbale překvapilo, že ve srovnání s bývalým mistrovstvím světa se to vlajkové šílenství uklidnilo, vlajky člověk vidí, ale žádná záplava, skoro to vypadá až na jemný bojkot.

Berlínské fandění při ME 2016, tentokrát spíše bez vlajek (foto: Jaroslav D. Ondříček)

(foto: Jaroslav D. Ondříček)

(foto: Jaroslav D. Ondříček)

Jaroslav D. Ondříček a Ivo Mikšovský na hřišti zaniknuvšího fotbalového oddílu Ajax Robeč. Foceno v den utkání ME 2016 mezi Německem a Itálií. (foto: Jennifer Schevardo)

(foto: Jennifer Schevardo)

Děláš ještě průvodce na bývalém letišti Tempelhof?

Je to tak, už tam jsem čtyři roky. I když právě od tohoto května musím prohlídky zredukovat na minimum, nastoupil jsem na plný úvazek jako zvukový technik v jedné firmě, ale kdo ví, zkušebka končí až v listopadu. Chtěl bych si alespoň pár prohlídek nechat, tu budovu mám fakt rád.

Každopádně, co se týče studijního materiálu a témat, nevypadá to, že bych měl narazit na strop. Při svém zájmu o akustiku se zabývám např. i nazvučením prvních projevů Adolfa v opravdu velkých prostorech, tj. např. na Tempelhofer Feldu, to byly milionové návštěvy (2 mil. v roce 1934). Přenosové aparatury se na tyhle účely teprve adaptovaly nebo se po prvních Hitlerových dubových pokusech s echem stavěly nové.

Některá výrazná témata se pochopitelně mění podle aktuální situace. Před pár lety to bylo referendum ohledně zastavování letištní plochy (dnes park), v současné době se větší část hangárů přeměnila na ubytovny pro uprchlíky. Je tam zatím kolem tří a půl tisíce lidí. Ale ta budova není jen nějaký tábor, funguje dál jako multifunkční komplex.

j.o_d.v roli průvodce na bývalém letišti Tempelhof (foto: Jaroslav D. Ondříček)

j.o_d při nahrávání v Hindenburghaus, což je součást olympijské vesnice z roku 1936. V tomto sále údajně Leni Riefenstahl promítala poprvé druhý díl Olympie.(foto: Jaroslav D. Ondříček)

Zmínil jsi Hitlerovy pokusy s echem. Zkusíš to trochu konkretizovat?

V Hitlerově případě to nebylo záměrné, takže předchůdce Lee Perryho z něj asi neuděláme. Prvního května 1933 zorganizovala NSDAP na Tempelhofu masový mítink do té době nevídaných rozměrů. Rozhlas použil k ozvučení letištní plochy klasických trychtýřových reproduktorů rozestavěných do jakýchsi alejí, aby se pokud možno vykryla všechna hluchá místa. Při projevech ale docházelo k nepředvídaným interferencím, dvojitým přeslechům, až k echům. Řečníci byli nuceni své plamenné projevy rozsekávat do krátkých, srozumitelnějších sekvencí. Na základě téhle negativní zkušenosti se následně změnil způsob ozvučení. Telefunken začal vyvíjet jiné reproduktory, říkalo se jim houba a byl to takový deštník, směrově ozvučující pouze posluchače kolem něj. Objevily se pak už na stadionu v Norimberku, ale díky mobilitě i na mnohých spontánních mítincích.

Všechny fotky via archiv Bio Oko

Poslední dobou se často pozastavuju nad tím, proč mám tak „debilní" (rozuměj až příliš vytříbený a specifický) vkus na filmy. Nejsem v žádným případě nějakej převratnej kinofil ani kamilofilofil, ale na druhou stranu taky nejsem jenom prachsprostej multiplexovej konzument se zrnkama popcornu mezi zuby. Jsem na tom tedy v podstatě stejně jako všichni ostatní, kteří svoje názory nečerpaj z temných hlubin internetových diskusí a recenzí nad nimi, ale maj prostě jenom rádi filmy. V mým případě hlavně teda ty „hloupý" béčkový.

Jedním z důvodů je samozřejmě doba, do který jsem se narodil. Bejt dítě devadesátek znamenalo hltat po škole v bedně přiznaně Knight Ridera a Odpadlíka a nepřiznaně Beverly Hills a následně Dawsonův svět, koukat s babičkou na Esmeraldu, když přijela na návštěvu z Haviřova (quality family time jak vrata), uznávat westernový hrdiny tátových oblíbených filmů, ale vnímat daleko intenzivněji, oproti Sedmi statečným či víkendovým odpoledním verzím pro chudé v podání Buda Spencera a Terence Hilla, progresivní Smrtonosnou past a další osahaný evergreeny zapovězených videopůjčoven a Novy po desátý.

Jenže mi nedávno došlo, že ještě hlouběji zakopanějším psem, než byla nabídka regálů Minaru na Milady Horákový (ač v Dejvicích měli větší výběr, ale kdo by se do toho zapadákova tahal), byly, jsou a vždy budou vaše první návštěvy kina a filmy, na který nás tehdy rodiče vytáhli.

Pro mě jakožto rozenýho Leteňáka to bylo Bio Oko a jeho nezaměnitelný kouzlo, který už je dávno v tahu tak jako veškerý to vesnický kouzlo Letný mýho mládí. Ale to patří k životu, že jo, mrmlat, že: „Jó, to za mých mladých let..." Jenže kino Oko na přelomu tisíciletí mělo jeden úžasnej atribut, kterej už vlastně tak trochu naštěstí nemá: Nikdo do něj nechodil.

Je mi jasný, že dneska je těžký si od tohodle místa odmyslet ten vlastně i celkem vkusně vyřešenej foyer s masivním slitinovým barem plnej poslední kolekce kreativní trendy (recyklující) smetánky promíchané s neohipíkama, ale zkuste si představit tu postapokalyptickou verzi mých středoškolských let, kdy se člověk často musel projekce doprošovat u promítače, protože na film přišel sám pod výhrůžkou, že si těch pár lístků k dosažení minima návštěvníků dokoupí. Jo, fakt, tenkrát se tam totiž chodilo, nebo spíš nechodilo, jenom do kina. Ale popořádku.

Můj pokřivenej filmovej vkus se totiž dá velmi jednoduše obhájit třema prvníma návštěvama tohodle dnes milovanýho letenskýho hang out spotu v doprovodu mého otce. Jasně, je dost možný, že mě tam před tím ještě párkrát vzal na Potkali se u Kolína, nadčasový „dětský" animák, který nás všechny podprahově svedl na drogová scestí, ale moje první vzpomínky začínají u svaté trojice: Policajt z Beverly Hills II, Highlander, Jurský park.

Jó, zlatý časy, kdy tátovi přišlo normální brát svou čerstvě postškolkovou ratolest na filmy, který vás pak poznamenaj na celej život. Ale tak kluk přece miluje dinosaury a tenhle film je o dinosaurech, hraje si s LEGO rytířema, tenhle film má na plakátu chlapa s mečem, miluje horskou dráhu na Výstavišti a tenhle film se odehrává v zábavním parku – ač mám teda pocit, že u Policajta to byla shoda náhod. Možná to byla vlastně všechno shoda náhod a prostě jsme šli do kina, že jo. Ale to už je ta asociační krása vzpomínek.

Postupem mého šťastně nešťastného dospívání (utužuje to prej charakter) se pak z Oka stalo jakési útočiště: Chtěls bejt sám, šels do kina. Po dosažení plnoletosti (plus minus pár let) se k tomu ještě přidalo: Šels do kina na pivo nebo pět. Tou dobou začalo bejt asi i oficiálně jedno, co dávali. Hlavně, že v tom špinavým kamrlíku s pípou v rohu v patře u vstupu na balkón nalejvali a vevnitř v sále byl svatej klid.

Ostatní chodili do Aera, kde měli „lepší" program. Pro mě za mě tam klidně mohli i s těma svejma artovejma blbostma zůstat. Leteňáci, co jezděj tramvají do Aera. Kdo to kdy slyšel?

Autor: Jan Šrámek

Možná čekáte, že teď rozjedu tvrdej hejt na mezidobu, kdy Oko měnilo provozáky, díky nimž se do kina najednou začali vracet lidi. Jenže já jsem za to vlastně rád. Bez tohodle kroku by tam totiž dneska Oko vůbec taky nemuselo stát. Ale mělo to i svoje úskalí. Třeba tu krutou konfrontaci s realitou, když jsem jako vždy automaticky kráčel ke svojí třináctce v pátý řadě, abych ji tam nenašel. Musela uvolnit místo plážovýmu lehátku. To dá rozum. V kině se chce přece každej vyvalovat na lehátku, ne? Teda za předpokladu, že už je obsazenej ten žlutej trabant, co tam navezli, protože jim to asi přišlo „cool", načež ho zase odstranili, protože už jim to asi zas tak „cool" nepřišlo. Nenaděláte nic, trendy se prostě rychle mění a právě přizpůsobení programu kina požadavkům ještě nic netušících budoucích trendsetterů nalákalo zpátky do Oka lidi.

Zde bych rád vyjádřil velký dík i upřímnou soustrast chudákovi provozákovi, kterýho jsem následně donutil svou sedačku lokalizovat a přišroubovat ji tam zpátky. Jediný, co mě snad potěšilo ještě víc, bylo, když mi pár let nato jedna známá vyprávěla veselou historku o nějakým poblázněným chudákovi autistovi, kterej odmítal z kina odejít, dokud mu nevrátěj jeho sedák na příslušné místo. ,,No, to musel bejt fakt úplnej magor!" Si piš.

Jestli mi ovšem něco fakt vyrazilo dech, bylo to, když jsem tam včera došel, abych si tu nostalgii přece jenom trošku osvěžil (od tý doby, co jsem se přestěhoval na Žižkov, tam už tak často nechodim), a stanul jsem znovu tváří v tvář výsměšným pruhům plážového lehátka na místě, kde stávala moje navrácená a asi jaksi i prokletá třináctka. Déjà vu nejhrubšího zrna.

Ale tak to je prostě asi život. Nikdo nemůže čekat, že bude moct do skonání světa chodit do Oka sám na pivo nevalný kvality a reprízy Woodyho Allena. Přežili jsme tam přece už spoustu horších věcí. Například dětské projekce Woodyho Allena či ještě lépe dětské projekce Woodyho Allena doplněné o pobíhající psy. Chybí tam už snad jenom cyklodráha. Pokrok holt nezastavíš. Lidi to chtěj, tak jim to dej.

Na druhou stranu, pokud ten pokrok znamená, že vaše oblíbený kino přežije ještě pár dalších dekád a nejlépe i vás, dá se s tím ve finále vlastně celkem jednoduše smířit.

Hnusný pivo, česnekový čipsy a arašídový křupky vystřídal skoro až přehnanej výběr všeho od lokálních limonád či ciderů, nabídky minipivovarů, filtrované kávy, přes bagety a sexy dortíky až po stoprocentně „znaleckej" výběr tvrdýho, což všechno oceňuju, hlavně od doby, co jsem přestal pít, protože jestli je na hipsterský invazi nejen na Letnou něco dobrýho, tak je to právě jejich úchylka na rozličný limonády, tudíž člověk pořád jenom nepije tu samou kolu u jednoho stolu, takže dík.

Ani sezení na pravým balkóně foyeru už nepůsobí jako dětskej koutek s falešnejma fatboyema a čistota designu vlastně tak nějak ctí právě to Oko, ve kterým jsem vyrostl, stejně tak jako výběr z distribuce Aerofilms, kterej není ani příliš alternativní, ani zbytečně středoproudej.

Oko prostě je a bude „to" letenský kino pro všechny, který si Letná zaslouží. A to, že se celá čtvrť za posledních pár let mění z vesnického ostrůvku v baštu kreativních rodinek, jejich psů a kol, je prostě realita, který není proč stát v cestě. Starousedlík, nestarousedlík.

A jako bašta nový generace letenský šlechty je tohle čerstvý Oko vlastně všehovšudy trefa do černýho, ač mě teda nikdy nepřestane fascinovat ta podivná proměna sálu, kde zůstalo všechno od potrhanýho linolea až po strop, akorát polovina naprosto funkčních sedaček musela uvolnit místo absolutně nemístnýmu a často nepohodlnýmu plastovýmu „designu", jehož rozmístění před plátnem připomíná výstřel z brokovnice.

I má poslední návštěva ale ve finále jasně potvrdila, že tohle sezení na lidi prostě funguje. Možná byste tam ještě mohli navézt písek a dát slunečníky. Sice to zhorší výhled lidem ze zadních řad, ale ty jsou stejně jenom pro plebs. Nikdo jinej by si na ty starý vošoupaný sedačky přece nesedl...

Měl jsem tě taky rád, sedačko číslo 13 z páté řady

Nakonec si vlastně říkám, proč já jakožto už ani ne tak čerstvej žižkovskej pepík jezdím pořád za filmem na Letnou, když mám Aero za rohem. To je přece kino, který krom všech výhod a novinek Oka má pro „béčkofila" jako jsem já jeden zásadní trumf v rukávu: Festival otrlého diváka.

Takže se příště možná než za pěstováním nezdravý nostalgie vydám do Aera objevovat kouzlo současnosti, které mi nebude brnkat na zkreslený vzpomínky z mládí. Možná to je totiž přesně to, co se mi absence „mé" zaprděné sedačky v Oku snaží naznačit.

V tichém rurálním městečku v kanadském Ontariu stojí mezi poli a typickými červenými cihlovými domy ring na koridu, ve kterém se muži dobrovolně pokoušejí holýma rukama přemoct býky a svalit je k zemi.

Vítejte v Dundalku.

Jedná se o projekt dvou portugalských imigrantů, kteří do Kanady přišli před několika dekádami. V jejich aréně s 3000 sedadly provozují svou verzi tradiční koridy schválenou ochránci zvířat.

Místo bodání do zvířat se používají kopí na suchý zip, které býky tak akorát rozzuří před tím, než na ně vlétne sebevražedný gang forcados, kteří se je pokoušejí dostat k zemi holýma rukama.

Z těchhle fotek byste jen těžko uhodli, že jste v Kanadě.

Více fotek Darrena Calabreseho najdete na jeho stránkách.

Až do roku 2013 bylo twerkování čistě záležitostí strip klubů nebo temných zákoutí Youtube. Dneska už ho má ve slovníku ale snad i vaše babička díky jménům jako Robin Thicke nebo Miley Cyrus. V následujícím dokumentu se ale podíváme na místo, které je pro tento taneční styl mekkou.

Jeho americké pionýrky se nachází v atlanstských strip klubech, kde jsou velké zadky a jejich majitelky uctívané jako bohyně. A ačkoliv jejich práce spočívá v tom, že se svlékají před chlapama za peníze, jako jedny z mála lidí v této branži mají opravdový kredit a úctu v tamní společnosti.

LiGee byl tou myšlenkou posedlej, ale nemohl najít nikoho, kdo by mu penis potetoval. Jako kompromis zvolil tetování hada těsně nad ptákem. Ale jak léta plynula, nemohl se svý představy nechat si potetovat celej penis zbavit. Objevil nová studia v New York City, kde mu byli ochotný pomoci, ale za speciální příplatek. Vloni na dovolený na Floridě objevil studio, který bylo ochotný mu potetovat penis za běžnou cenu.

LiGee si nechal potetovat pinďoura od pubického ochlupení až po špičku penisu 14 proužky cik cak. Po týhle pětihodinový seanci se za půl roku rozhodl, že si ještě jeden takový pruh nechá vytetovat pod žalud, aby jich měl pěknejch patnáct.

„Jakmile to někdo ví, ptá se, jestli to bolelo a jestli mi při tom musel stát," řekl mi LiGee. „Jo, jasně že to bolelo a stát mi nemusel." Když se LiGeemu postaví, udělá se mezi pruhy jen víc místa.

Tatér Luke Wessman je tetováním pokrytej celej včetně penisu, na kterým má vytetovaný „Vrrrrr...". Už to má takhle asi 15 let. „Tenkrát jsem byl dost mladej, myslel jsem si, že je to cool a sranda," říká. „Kamarád, kterej mi to dělal, měl na svým vytetováno ,Rrrrr´."

Říká, že ho to nebolelo víc než ostatní tetování, ale pustit si jehlu do kalhot byl trochu divnej pocit. „Bylo to spíš o psychice než fyzický bolesti," říká. „Je to oblast, kde se vyhýbáš bolesti nejvíc. Jen si vybavuju, že to byl strašně podivnej pocit."

Jistěže ochablej penis dělá proces tetování komplikovanější. Všichni, co viděli americkej seriál Gigolos, vědí, že Nick Hawk má své intimní partie celý potetovaný. „Můj tatér mi ho nakonec potetoval, ale musel jsem si ho přitom držet, ohýbat a natahovat přes prst," říká. „Je ale těžký se od toho myslí odpoutat."

Jak Hawk, tak Wessman říkají, že ve výsledku není zas takovej rozdíl, jestli jim stojí, nebo ne. „Zvažuju, že si za žalud naspod nechám vytetovat portrét wrestlera Ultimate Warriora, a to už je něco," popisuje Hawk, jak to bude vypadat, až se mu postaví. „Myslím, že když ho během tetování natáhneš, můžeš bejt v klidu. Ultimate Warrior je taky mimochodem přezdívka mýho ptáka."

Wessman taky potetoval ptáka kamarádovi, kterej chtěl nápis „láska" uvnitř zlomenýho srdce na jedný straně a nápis „ničitel" na druhý. „Rozhodně mi nemoh stát a nemyslím si, že někomu jo," říká. „Občas jsem ho musel trochu natáhnout, protože je malinkej, jak jsi nervózní. Rozhodně je tam rezerva. Pokud ne, může z toho vyjít pěkná mazanina."

LiGee mi řekl, že nejhorší skutečností v celým procesu nebylo samotný tetování, ale byl to tatér, kterej přebytečný barvivo neustále drhl gázou, čímž mu penis úplně sedřel. Přesto nelituje ničeho. „Vždycky jsem miloval svůj penis, teď ještě víc, když je pruhovanej," říká. „Lidi se zajímaj o to, kolik proužků se ti na něj vejde."

U Hawka tetování penisu také zaznamenalo zájem okolí. „Rajcuje to skoro všecky ženský," říká. „Je to něco jinýho, a to v posteli znamená dobrýho."

Mohl by vás také zajímat dokument: Kříšení padlých pyjů...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Ačkoliv už vyšlo několik studií, které se zaobírají motivací lidí toužících po tetování, žádná se nezaměřovala na to, proč by si někdo chtěl nechat potetovat svýho pinďoura. Ani doktor Viren Swami, profesor psychologie na jedné z anglických univerzit, který na body art napsal nespočet studií, neměl žádné konkrétní odpovědi. Přesto se něco domníval.

„Jedna z hlavních motivací toho, nechat se potetovat, je alespoň v západní kultuře umocnění pocitu jedinečnosti," řekl Swami s tím, že nechat si potetovat genitálie by mohlo mít taky co do činění se sexem. „Ale co pak, kdy se tetování stanou mainstreamem? Ve Státech a západní Evropě má skoro polovina populace aspoň jedno tetování a tetování jsou dost rozšířená i v pop kultuře. Reakce na to by mohla spočívat v tom, nechat se potetovat na neobvyklejším místě na těle: Všichni se nechávají potetovat na paži, já si nechám potetovat penis."

Ale estetika se časem mění a ne všichni jsou s tetováním penisu spokojeni navždy. Jade Field odstraňuje tetování laserem v australském Melbourne. Když byl její kamarád nespokojený s námořnickým tetováním na svým ptáku, nabídla mu, že mu to zadarmo odstraní. Celý proces natočila a video dala na YouTube . Už jen koukat se na to je mučivej zážitek.

„Posadil se a penis se mu úplně scvrknul. Úplně se ztratil," říká Jade. I když mu ho dokonce natřela erektilním krémem, nešlo to a on ječel bolestí. „Pořád se scvrkával, jak příšerně jsem byl posranej."

Naštěstí potřeboval jen jedno sezení. Je známo, že při odstraňování laserem se pracuje s lymfatickým systémem. Takže když se odstraňuje tetování na části těla, která je blízko uzlin jako penis, vždy je výsledek efektivnější. Pokud jde o nohy a ruce, tělesné části dál od uzlin, je potřeba proces několikrát zopakovat.

Nikdo, s kým jsem mluvil, neměl zkušenost s tetováním koulí, ale Hawk ho zvažuje. „Rozhodně to bude výzva, je to spousta kůže," říká. „A kdo ví, jak to v klidovým stadiu bude vypadat."

Škodu, kterou skupina při své akci, během níž nad Hradem zavlály rudé trenky, vyčíslila policie na 90 000 korun. Obžaloba konkrétně uvádí, že způsobili škodu na střešní krytině a klempířských prvcích ve výši 44 285, dále na ocelovém lanku, aby ztížili sejmutí trenýrek (10 850) a ukradená vlajka byla vyčíslena na 33 600 korun. Kancelář prezidenta navíc nárokuje 310 692 korun za nemajetkovou újmu.

Podle Jiřího Ovčáčka jde o „prasárnu", prezident Miloš Zeman se na svých cestách po Vysočině popřál svým voličům „ať jim nějaká parta debilů také nerozstříhá prapor." Populární komické duo z Hradu svým vyjadřováním jen dokazuje, nakolik taková akce byla na místě. Už se nemůžeme dočkat, jaké hodnoty Ztohoven prověří příště.

Letiště v povětří

Pokud si lidé nezačnou hromadně měnit profilovky na facebooku, nebo sdílej „ Je suis cokoliv", tak si nějakých teroristických útoků člověk ani nevšimne. Radši vám o nich teda napíšeme. Atatürkovým letištěm v Istanbulu otřásly minulé úterý večer tři exploze, při nichž zahynulo podle posledních informací 44 lidí, nejméně 239 dalších bylo zraněno. Je to zatím jeden z největších a nejzávažnějších činů v sérii pravidelných teroristických útoků, kterým Turecko čelí už dlouhé měsíce. K útoku se zatím nikdo nepřihlásil, Ankara podezírá Islámský stát. Policie zatkla při sérii razií v Istanbulu třináct lidí.

Den na to se dohodl Vladimír Putin se svým tureckým protějškem Erdoganem na normalizaci vztahů, které pošramotilo loňské sestřelením ruské stíhačky. Ruští turisté se tedy mohou na dovolenou v létě vrátit do své oblíbené destinace. Otázkou zůstává, jestli bude bezpečnější sednout do letadla, anebo to vzít tankem na Ukrajinu, kam přece taky tak rádi jezdí na dovolenou.

U teroristických útoků pro tentokrát ještě zůstaneme. V hlavním iráckém městě Bagdádu proběhly dva bombové útoky, které si podle nejaktuálnějších informací agentury AFP vyžádaly 213 obětí. K prvnímu z útoků už se přihlásila organizace Islámský stát, podle něhož byla akce sebevražedného atentátníka namířena proti místním šíitům. Obyvatelé Bagdádu již silně kritizují iráckou vládu, která není schopna je před útoky účinně chránit. Na kolonu s premiérem Abádím jako výraz hlubokého pohrdání házeli bačkory. Sérii teroristických útoků tohoto týdne uzavírá atentát, který se udál před americkým konzulátem v saúdskoarabském městě Džidda. Při výbuchu zahynul pouze útočník.

„O pojmu předávkování se bavíme v případě, že mluvíme o nějaké terapeutické efektivní látce, které si vezmete víc, než byste měli. Čili pokud to aplikujeme na něco, jako jsou pouliční drogy, nemůže být o efektivní dávce ani řeči," vysvětluje Gutman, pohotovostní lékař a zakladatel Rockdoc Consulting, společnosti poskytující kontroly na hudebních festivalech.

„Ve všech těchto případech mluvíme o špatných a potenciálně životu nebezpečných látkách."

Pouliční drogy jsou také málokdy čisté, což možnost komplikací ještě zvyšuje. Každý pracuje s chemikáliemi odlišnou cestou. Navíc většina lidí, kteří se předávkují, užili mix nejrůznějších látek."

To znamená, že určité skupiny drog při předávkování vyvolávají určité příznaky. Gutman nám tyto symptomy nastínil a dále vysvětlil, jak a kdy by mohly vést k úmrtí.

Alkohol

Naše játra dokáží vstřebávat alkohol v poměru zhruba rychlosti jednoho drinku za hodinu, ovšem většina z nás pije mnohem rychleji.

„Když piješ alkohol co nejrychleji, chce se ti z toho zvracet, což je projevem toxicity," říká Gutman.

„To je chvíle, kdy může někdo říct, že jsi předávkovaný, protože ti není dobře, nebavíš se a cítíš se, jako bys měl upadnout do bezvědomí."

V tomto bodě ztrácí tvé tělo schopnost detoxikace.

„Problém nastává, když zvracíš a dostane se ti to do plic. Taková rockerská smrt, udusit se zvratkama."

Ačkoli to může znít jako klišé, podle Gutmana je udušení zvratkama nebo možnost zranění či pádu v důsledku opilosti největším rizikem předávkování alkoholem.

Fentanyl

Opiáty (Heroin, Kodein, Oxikodin, Fentalyn)

Gutman vysvětluje, že v těle jsou receptory reagující na opiáty a jejich účinky působí na všechny jeho orgány. Při předávkování je tedy největším problémem respirační deprese.

„Zpomalí ti to dech natolik, že se tvému mozku nedostává potřebné množství kyslíku. Takže se nedostává dostatek kyslíku do krve a tím pádem ani do všech důležitých tělesných orgánů."

Lidé kvůli tomu mohou umírat.

V rámci heroinu je předávkování častější u nitrožilních uživatelů, neboť se látka nefiltruje přes játra – dostává se přímo do krevního oběhu a to většinou ve větší dávce, než při kouření.

V případě tohoto problému je v první řadě důležité dát postiženému umělé dýchání a poté použít protilátku jako je Naxalon, která zablokuje opiátové receptory.

Po užití fentalynu, který je zhruba 100 krát silnější než morfin, je zvrácení vedlejších účinků složitější, říká Gutman.

„V tomto případě je potřeba desetkrát více Naxalonu, abyste problémy zvrátili. Postižení mohou upadnout do respiračního relapsu, neboť narkotika vykonají svojí práci ještě dříve, než začne Naxalon fungovat."

Stimulanty (Kokain, Crack, Speed, Meth)

Stimulanty zvyšují krevní tlak a srdeční tep, takže mohou překvapivě také způsobit i srdeční příhodu.

„Stimulanty mohou způsobit, že srdeční sval nedostává dostatek kyslíku, v rámci čehož nastává infarkt." Srdce také může začít bít nepravidelně nebo úplně.

Dalším příznakem předávkování mohou být tělesné či mozkové záchvaty – A to je pak stará dobrá psychóza.

„Někteří lidé s psychózou běhají kolem dokola, vidí divné věci nebo mají agresivní halucinace, například že skočí z mostu, protože si myslí, že umí létat."

Na dotaz, které stimulanty jsou nebezpečnější, nám Gutman nedokázal zcela přesně odpovědět.

„Podle mého názoru je nejhorší kokain, protože lidé mají jakousi falešnou představu, že je bezpečný a tak nemůže nic způsobit. On ovšem, stejně jako ostatní tyto drogy, může vyvolat záchvaty, infarkt, bolest na hrudi, psychózu i paranoiu." Také poznamenává, že kombinace kokainu a alkoholu může vést k opravdu špatnému úsudku.

Mohl by vás také zajímat náš dokument: Marihuana pro děti...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Molly/MDMA

Molly a MDMA jsou technicky halucinogenní stimulanty, ovšem většinou „nemůžete mít ani ponětí, co si vlastně berete".

„Při koupi na ulici je Molly jen zřídkakdy čisté MDMA. Velmi často je to ředěné jinými stimulanty a podobně, přičemž mnoho z těchto příměsí může způsobit zvýšení tělesné tepoty a záchvaty."

Jedním z nejotřesnějších způsobů, jak zemřít při předávkování těmito látkami je podle Gutmana vypití příliš mnoha tekutin.

Drogy vyvolávají žízeň a společně s legendou, že na drogách musíš hodně pít pak vzniká hyponatremie, při které je sůl v krvi až příliš rozředěná.

„Váš mozek začne bobtnat, což může vést k úmrtí".

„Mozek je pevně fixován v lebce. Pokud začne bobtnat, začne tlačit na lebeční stěny a především na dno...zraní mozkový kmen a ty zemřeš."

Při užití Molly můžeš také zemřít na hypertermii (tělesné přehřátí).

LSD

Halucinogeny (LSD, houbičky)

Předávkování těmito drogami většinou znamená psychózy, halucinace a paranoiu." I přes to, že nejsou smrtelné, mohou být opravdu špatné."

Někdy tyto efekty přetrvávají mnohem déle, než droga působí. Takže lidé zažívají špatnej trip a ve výsledku z toho vznikají dlouhodobé psychické problémy."

Další (Ketamin, GHB)

Stejně jako alkohol mohou tyto drogy způsobit prudké zvracení.

„K-holing, který dává lidem pocit, že jsou osvobozeni od svého těla, nebývá smrtelný, nicméně může nést velký psychická rizika," vysvětluje Gutman.

Gutman také dodává, že velkým problémem je nepředvídatelnost dávkování a mezi slabým účinkem a předávkováním je velmi tenká hranice. „To, že jsi v jednu chvíli sjetý jen trošku neznamená, že v dalším okamžiku nemůžeš upadnout do hlubokého Kóma. Můžete být v kómatu, pak napůl v bezvědomí a pak opět upadnout do kómatu."

Lidé se probírají z kómatu nepředvídatelně někdy mezi třetí a dvanáctou hodinou po užití drogy.

Gutman vypráví příběh z jednoho hudebního festivalu, kde team našel jednoho člověka, který vypadal, že spí, přičemž byl hluboce intoxikován.

„Takového člověka je lepší zkusit probudit, aby ses ujistil, že se opravdu vzbudit dokáže. Jinak to nedokážeš rozeznat."

Marihuana

Tráva ještě nikdy nikoho nezabila.

Kieslowski - Normandie

VICE: Track Normandie je dlouhý zhruba šest minut. Klip má ale skoro desetiminutovou stopáž. Vyžíváš se v dlouhých prolozích. Má to nějaké limity?

David Mencl: Nevím, jestli to má nějaký limity, respektive mě limity moc nezajímají, a to nemyslím jakkoliv arogantně. Máme prology u každýho klipu, a beru to už jako takovou raritu. Mám rád, když to není jen klip, ale prostě krátkej hranej film. Konkrétně u Normandie s její stopáží by se příběh dal odvyprávět na její délku, ale řekli jsme si, že uděláme prolog bez hudby a že bude nejdelší ze všech prologů vzhledem k tomu, jakou stopáž má Normandie samotná a jak je hudebně pojata.

Jenovéfa Boková na vrakáči v Berouně

Já ty naše prology vnímám tak, že se diváci dělí na dvě strany. Jedna strana naše prology a jejich stopáže u klipů přijímá, má je ráda, a ta druhá je logicky hejtí. A právě prolog u Normandie je pro obě strany. Pro lidi, kteří mi říkají, že by snesli klidně prology delší, tak především pro ty hejtry, ať můžou hejtit ještě víc a přitom se nedostat ani k samotný skladbě.

Absolutní pocta dlouhým prologům

Prolog Normandie byl v jednom střihu ještě asi o minutu a půl delší. Ale nakonec jsme ho s Elšou střihli, protože bylo znát, že je nesmysl tam nechávat některý záběry a zbytečně to prodlužovat. Takže to není jen manýra, ať je to co nejdelší. Vždy se snažíme prolog od dalšího vyprávění - ale už na hudbu - minimálně formálně jinak snímat. Což na Normandii je znát jednoznačně. A taky třeba u Sudet od Kuchaře. Baví mě si užívat tu kameru z ruky v prologu a pak přejít do precizně komponovanejch záběrů v dalším vyprávění. Za což vždy vděčím svýmu milovanýmu kameramanovi Prokopu Součkovi.

Agáta F. Mayerová a David Mencl

Leitmotivem klipu je smrt, šlápnutí na mrtvého ptáčka na úplném začátku, pohřební hostina. Přiznám se, že text Normandie mi úplně smrt nekonotuje. Proč jste s tímhle absolutním motivem pracovali?

David Pomahač: Text Normandie je úplně banální. V první sloce je svatba, v druhý pohřeb. Jen obyčejnej život se vším všudy. David Mencl ovšem ale vždy vidí věci trochu jinak a já mám rád, když si v tom každej dokáže najít „svůj" příběh. Známe se s Davidem dost, a má naši důvěru. Víme, že když má volnost, udělá něco, s čím budeme s Marií spokojený.

David Mencl: My jsme s Agátou měli v jedný verzi námětu, že to bude svatba, která se promění v pohřeb. Ale to by bylo nějak moc popisný, a kdo zná naše klipy, tak to nejsou moc veselý příběhy. A ani se osobně nechystám náměty a scénáře měnit, aby to bylo veselý nebo legrace. Vlastně teď začínáme připravovat vetší film, kde to bude dost prdel, ale skončí to tak, že všichni hlavní protagonisti zemřou.

Vivaldi a Jakub Zich

U Kittchenových Sudet byl stále rozebíraný had, ta krajta na stole. U Normandie zase všichni řeší délku klipu a smrt ptáčka v prologu, která je dost podpořena morbidním zvukem.

Prostě ptáček charakterizuje postavu muže, kterej je v roli, v jaký je.Mlha, co to míchal a má ve studiu několik Andělů a Lvů a jinejch cen za zvuk k celovečerním filmům, mi najednou zavolal, když jsme točili vrakáč, a řekl mi, ať nic neruchujem a netočíme, že si to udělá sám. Tak jestli uznal hlasitost při šlápnutí na ptáčka za správnou hlasitost, tak to je správná hlasitost. Tečka. Symbolů je tady snad víc, včetně svatokrádeže z kufru auta, ještě k tomu otitulkovaný v polštině.

Vivaldi

Když to řeknu nadneseně, tak v klipu také pracujete s mafiánskými prvky. Mercedes je přeci jenom statusovým mafiánským autem.

David Mencl: Mafiánský prvky jsme chtěli od prvního nápadu do klipu zapracovat, a co se týká neherců, jak říkáš mafiánů, tak to je megapráce Agáty.

Agáto, kde se tedy vzal ten mafiánsky vyhlížející triumvirát?

Agáta F. Mayerová: Když jsme s Davidem definovali charakter tý společnosti, vyvstaly mi hned před očima tyhlety tři tváře, který mě provázej od dětství. Jarda Mayer je můj strejda, Pavel Novák a Richard Heger takoví moji kmotři. Takže velká rodina, jak už to v těchhle našich kruzích bejvá.

Agáta F. Mayerová, David Mencl, Prokop Souček

Davide, dost důležité je pro tebe prostředí, ve kterém točíš. Kde se vlastně natáčelo? Kde se nachází ten vrakáč a o jaký se jedná kostel?

David Mencl: Vrakoviště je v Berouně, nikoliv v Polsku, a v jakým kostele jsme točili, jsem si ani nemohl vzpomenout. Jo, když jsi mi volal, kterej je to kostel, tak jsem se musel zeptat Agáty, která mi řekla, že jsme to točili v Litoměřicích. Po čase, když jsi mi napsal tuhle otázku, tak jsem volal Davidovi (pozn. Pomahačovi), protože byli na natáčení i jeho rodiče a David mi řekl, že odtamtud vlastně pochází. Když jsem mu volal a ptal se ho, tak se smál a odpověděl, že Litoměřice. Takže se omlouvám, já prostě už nevím, byl to takovej fofr, že si město ani nepamatuju. Pardon. Ale na moji omluvu. My totiž byli s Krindou (produkce) a Agátou na obhlídkách asi šesti kostelů všude možně. A nakonec jsme přijeli někam do města, kde byl strašně velkej a moc krásnej kostel. Měli jsme tam fajn podmínky, tak jsme to vzali. My jsme chtěli nejdřív spíš nějakou malou kapličku, ale jak chtěl osud, byl nám přidělenej megavelkej kostel, a za to jsem ve výsledku moc rád. Funguje to líp než malinká kaplička.

A co prostředí ve tvých ostatních klipech?

Prostředí, ve kterým točíme, je duležitý pro mě v první řadě. Docela nám to vychází, že s Agátou vždy najdem skvělou lokaci, která se nám hodí, zažijem ji, to je fajn. Pokud to mám schrnout, tak klip na Doteky jsme točili v bytě, kde paní domácí zemřela před nějakým časem a před samotným natáčením. Byla tam dost zvláštní atmosféra. Tuto lokaci nám dohodila Marie Kieslowski, která tam teď bydlí se svým manželem Bohdanem Bláhovcem. Náměty a lokace pro Nauzea Orchestra vždy přistály od vás. To bylo taky moc inspirující a hezký. Ustí jsem si díky Nauzea Orchestra zamiloval. Bloky a Smeče pro Kieslowski jsme točili dvě noci s kameramanem Ondrou Hruškou. Prostě jsme běhali po noční Praze s herečkou Marií Ferencovou, která hrála ve filmu Cesta ven. Bylo to moc fajn a rád na to natáčení vzpomínám.

Točit v motorestu, kde vznikly Sudety od Kuchaře, byl můj sen asi od mejch patnácti let. Dokonalý, tam chci natočit absolventskej film na FAMU. To pro mě byla z těch všech lokací taková srdcovka a Kuchařův klip mám strašně rád. Je to takový agresivní a nasírací.

Kittchen - Sudety

Sudety si vždycky pustím, když zuřím, je to pro mě taková příjemná terapie. Klip Ghost of You na Deerhuntera vznikl na sídláku na periferce Prahy, a to pro mě znamenalo se utvrdit v tom, že panelák na periferce Prahy fakt nechceš. I když jsem vyrůstal v Hlubočkách u Bruntálu v paneláku a vzpomínám na ty časy vlastně rád. I když mě taťka vedl dost přísnou výchovou, tak jsem měl hezký dětství, za což děkuju.

13. června 1981 japonský muž jménem Issei Sagawa vešel do jednoho z parků na francouzském předměstí a nesl dva kufry. V nich byly pozůstatky jeho holandské spolužačky Renée Hartevelt, kterou Sagawa tři dny předtím zastřelil a snědl některé části jejího těla. Brzy poté byl zatčen a kousky jejího těla byly nalezeny u něj v lednici.

Sagawa byl posléze prohlášen za blázna, kterého není možné odsoudit, a tak ho poslali do příslušného ústavu v Paříži. Nicnéně kvůli tlaku francouzské veřejnosti byl brzy deportován zpět do Japonska a kvůli mezerám v tamních zákonech a zprávám psychiatků ho doktoři prohlásili za příčetného, ale zlého. 12. srpna 1986 pak byl z tokijské psychiatrické léčebny propuštěn. Toto je jeho příběh.

Zdá se, že to není jen strašák. Nová studie, která se snaží zpřehlednit trend nadrogovanejch drinků na americkejch vysokoškolskejch kampusech, zjistila, že se tenhle špás reálně dotýká nemalýho procenta mladejch Amíků.

Výzkumníci na univerzitě v Jižní Karolíně oslovili na šest tisíc studentů, kterých se zeptali, jestli jim někdy něco v pití přistálo, nebo tam naopak něco někomu hodili. Kolem 460 řeklo, že byli zdrogováni celkem v 539 případech, 83 lidí se na durhou stranu přiznalo, že něčí pití „vylepšili". V součtu se kolem 8 procent dotázaných stalo v minulosti terčem téhle rizikové zábavy.

Studie publikovaná v Psychology of Violence konstatuje, že je těžký získat nějak přesný data, zrovna když jde o takový téma. Přemíra alkoholu dovede člověka přesvědčit ze si užívá na sypkejch materiálech, stejně tak některý druhý léků můžou v kombinaci s trochou chlastu dělat divy.

Nicméně se vědcům podařilo dojít k několika konkrétním závěrům. Studie potvrdila, že ženy jsou ve větší míře konzumenty nadrogovaných pitíček a také měly častěji za to, že jim někdo podstrčil rohypnol, aby si s nima pokusil zašpásovat. Muži, na druhou stranu, tvrdí, že hlavním důvodem pro podstrkování drog ostatním je „užít si trochu srandy", což jen potvrzuje, že někteří z nich si potřebujou najít novej koníček.

„I když někdo někomu dává drogy někomu jenom „pro zábavu", bez cíle jakkoli danou osobu zneužít, pořád do jejich těla dostává látky, o kterých dotyčný neví – to jsou příznaky donucovacího a řídícího chování," říká hlavní autorka studie Suzanne Swan.

Výsledky práce Swannové a jejich dalších kolegů přichází v době, kdy se tenhle fenomén dostal do popředí amerického zájmu a objevuje se v titulcích celostátních novin, jako například ženy obviňující slavného Billa Cosbyho ze sexuálního napadení. Ty tvrdí, že je Cosby nabádal k braní sedativ při konzumaci alkoholu, aby oslabil jejich rozhodovací schopnosti.

Před výzkumem Swannové neexistovala celoplošná studie, která by se tomuhle tématu věnovala. I přesto několik vědců ze Singapuru vyvinulo fosforeskující senzor, který dokáže objevit přítomnost znásilňovací drogy GHB v alkoholu. Sexuchtivý playboyové ale používají i jiné látky, takže senzor není schopen příliš širokého záběru.

Absurdně může často být nejbezpečnější místo k hledání lásky internet. Do něj vám totiž nikdo drogy podstrčit nemůže...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Dokud někdo tuhle pokleslou seznamovací taktiku nevymýtí, hlídejte si svůj gin s tonikem. Ta party, na kterou se tak těšíte, nemusí být tak vstřícným a přátelským místem, jak by se mohlo na první pohled zdát, ať už studujete v zahraničí nebo se zrovna taháte s bandou roztomilejch expatů.

Logo: Marek Hes

V akci Insider jsme oslovili osm hudebních producentů, kteří měli vytvořit skladbu inspirovanou zvuky, jež slyší v prenatálním věku dítě v děloze. Insider je pro nás jakýmsi zasvěcencem. Zlodějem, který ukradl noty kapele hrající uvnitř lidského těla. Dítě je totiž v děloze podle pediatra Harveyho Karpa konfrontováno s orchestrem o intenzitě hluku až 90 decibelů, ve kterém beat udává srdce a noisové stěny tvoří tepny, žaludek, hlas matky i ruchy z okolí.

Do Insideru se kromě Tadeáše Haagera zapojil i Martin Přikryl, Dubort, Moimir Papalescu, Lenka Kočišová, Kittchen, SSS nebo Ondřej Švandrlík. Jejich realizace po singlech zveřejníme v dalších týdnech.

Tadeáš Haager stojí rozkročen na dvou březích. Můžete ho znát jako hudebního publicistu, ale i jako hudebníka, který na konci minulého roku vydal debutovou desku New. Zaregistrovat jste ho mohli také v různých projektech po boku Jiřího Buriana. Ať už je řeč o Ghostmother, Kapitán Demo nebo One Bit Wonder.

Tadeáš Haager se svým synem Barnabášem

VICE: Když jsem tě poprvé oslovil, zda bys nechtěl pro Insider udělat nějakou skladbu, napsal jsi mi, že už ses o podobný koncept pokusil na své debutové desce New. O co přesně šlo?

Tadeáš Haager: Desku jsem začal skládat ve chvíli, kdy jsem zjistil, že se ženou čekáme miminko. Chtěl jsem s ním co nejdřív začít komunikovat. Ještě než se narodí. A hudba mi přišla jako ideální prostředek. Ukázat mu bez pojmů a slov, co ho tady čeká. Vykreslit, jaký to je procházet se někde po lese nebo sedět v létě u stolu před kavárnou a poslouchat kolemjedoucí auta. Jaký to je se zamilovat. Nebo letět letadlem.

Jestli tedy dobře chápu, tak jsi své ženě pouštěl rozpracované skladby v průběhu práce na desce. Jestli ano, tak jak jsi to technicky prováděl?

Přesně tak. Desku jsem dodělal definitivně pár týdnů před porodem. A do té doby ji oba poslouchali z tabletu, který ležel na břiše. Osvědčilo se to víc než sluchátka. Jednou, když zrovna hrálo Back to Sleep Again, kterou jsme udělali s Adrianem T. Bellem, tak se mrňous vymrštil a skopnul iPad z postele.

Španělská zpěvačka Soraya Arnelas uspořádala v minulém roce dost bizarní vánoční koncert pro ještě nenarozené. Se sbory jí pomohly těhule „zadrátované" Vaginal Speakery.

Takže Vaginal Speaker jsi nepoužil. Ve VICE máme takový sen, pouštět skladby z Insideru těhulím prostřednictvím tohoto zařízení. Nemáš ve svém okruhu známých nějaké vhodné kandidátky, které bychom mohli „zadrátovat"?

Brr. Tyjo, já jsem vlastně docela hrdej na to, že jsme zůstali jako rodina během těhotenství vcelku příčetný. Samozřejmě, jak se chystáš na rodičovství, tak prolezeš i ty temnější zákoutí internetu. Ale je dobrý zavřít okno a nepustit si to do baráku. Nekoupili jsme si prsa pro japonský táty, co chtěj kojit taky. Nenechali jsme si usušit pupeční šňůru do tvaru srdíčka, abychom si ji pověsili nad krb a na instáč.Neříkáme "prsík" ani "kojo". Ale nějakou kamarádku na zadrátování vám samo pošlu.

Pro Insider jsi zkomponoval remix skladby Boy od projektu Piano. Jak sis sám pro sebe upravil myšlenku Insideru? Proč remix? Proč zrovna Piano?

Dospělí mají spoustu předsudků o tom, co se dětem líbí nebo co by se jim líbit mělo. Přitom je nejlepší se jich zeptat. Samy nám pak dají třeba najevo, že se jim dobře usíná u industriálu plnýho bílýho šumu. Nebo se začnou vrtět na Kanye Westa namísto Dády. Když jsem chystal desku, chtěl jsem svýmu miminku představit „ strejdy", který bude potkávat často. Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby je třeba později poznal po hlase. Pozval jsem je na desku a dodělali jsme pár skladeb spolu. Hosty jsem si vybíral podle jednoduchýho klíče. Zvolil jsem chlapy, kteří jsou skvělí tátové, a nebo o nich víš, že jednoho dne budou. Ten druhý případ je pro mě i Mikoláš Růžička. Když se pak už můj Barnabáš narodil, nová deska od Piana u nás hrála často a on byl obzvlášť ze skladby Boy nadšenej. Povědomej hlas, krásná melodie. Řekl jsem si, že by bylo fajn ji společně zremixovat. Základní beat jsem postavil z tlukotu Barnabášova srdce, co jsem si nahrál ještě na ultrazvuku. Dával jsem mu do ruky různý nástroje a samplery a nechal ho vydávat zvuky. Takhle ten remix vznikal.

Tvoje skladba je nadepsána Haager and Baba. Takže Baba je tvůj syn Barnabáš?

Je to on. Tu producentskou přezdívku mu vymyslel Givi Kross od Kapitána Dema. Já se hrozně chci ubránit tomu, abych svoje dítě tlačil do toho, co bude jednou dělat. Ale tohle byl způsob, jak si společně hrát. Myslím, že jsme si to užili oba. I když já jsem na tom vydělal víc. Dítěti je jedno, jestli je něco cool, progresivní, alternativní nebo moc popový. A on mi pomohl tím, jak jsem skládal pro něj i s ním, ze sebe tyhle postranní pohnutky setřást. Baba je skvělej učitel.

Zmiňuješ využití bílého šumu, resp. industriálu při uspávání miminek. Mně se zcela osvědčil při uspávání syna Ignáce transcendentální black metal. Co preferuje Barnabáš?

Ještě před narozením nejvíc reagoval na ženský hlasy. Možná se líp nesou. Třeba Katarzii vysloveně miloval. Teď se mu líbí Donnie Trumpet & the Social Experiment, Kanye West, Run The Jewels, Kendrick, ale i Chvrches. Tyhle věci ho ale spíš udrží vzhůru. I ostatní tátové mi potvrdili, že rap na jejich děti funguje. Co se uspávání týče, tak ti v tomhle musím moc poděkovat za link na uspavac.cz, co jsi dával do jednoho článku pro VICE. Funguje spolehlivě. Srovnatelnej efekt má už jen Sufjan Stevens. Ať už mu jeho věci pouštím nebo mu je hraju místo ukolébavek na ukulele. Co Ignác, ten něžnou folkařinu ani hip hop nemusí ?

Přiznám se, že si hip hop a folkařinu pouštím hlavně v autě, protože tam nemám vůbec kvalitní bedny, takže nějaké shoegazy, post-hardcory a black metaly nepřichází v úvahu. Auto je ale pro tento účel zcela nevhodné experimentální prostředí . Ignác v něm usne dříve, než zapnu přehrávač. Doma si teď ale často pouštím desku Sketches rusko-německého židovské ho skladatele Alfreda Schnittkeho.

Alfred Schnittke - Sketches

V postavě Schnittkeho je sice skryta celá tragédie 20. století, Ignáce i mě ale zajímají ze Sketches hlavně ty cirkusácké momenty, na které by mohla cvičit parta rozverných pudlů. Jestli něco Ignáce aktivuje, tak je to tohle.

Ignác má koukám skvěle našlápnuto. Takhle vysokou kulturu jsem Barnabášovi ještě nepředstavil. Nejblíž jsme se k tomu dostali, když jsme ho uspávali předčítáním Kerouaca a Ortena. Ale nějak ho to nezaujalo. Co se literatury týče, tak zatím vítězí omyvatelná nafukovací knížka s obrázkem žlutýho traktůrku, který má za volantem někoho, kdo se až podezřele podobá Hitlerovi. Jinak to rusko-německý spojení je pro mimina asi dobrý. Apparatova deska Krieg und Frieden je k nim taky velmi vstřícná a obstojně uspává šumem.

Apparat - Krieg und Frieden

Celkově to vypadá, že jsme oba starostliví otcové. Když jsem teď sháněl Ignácovi dárek k výročí narození, objevil jsem hru Drug Dealer Magnet Set. Je anoncována jako hra pro mladé podnikatele. Nakonec jsem ji objednal, ne pro Ignáce, ale pro sebe. Objevil jsi nějaké hračky, které tě zaujaly?

Drug Dealera musím mít taky! Těch absurdních hraček je hromada. Vibrating Harry Potter Broom, Pole Dance Doll nebo Hairy Baby. Co ale určitě budu kupovat, bude Kids Tatoo Guns. Čim víc tatérů pod jednou střechou, tím líp. Pak mám slabost pro vinyl toys, třeba YHWH od designéra Marka Nagaty. Fantastický věci z bambusu vyrábějí zase švédský Acne Jr. Ale nejvíc nás doma baví, když si hračky vyrábíme sami. Rozjeli jsme teď výrobu loutkovýho divadla, maňásků ze sólo ponožek, co vylezly z pračky osamocený. Za chvíli budeme mít větší ansámbl než v Národním.

Pole Dancing Doll

Sexsomnie by měla dostat cenu za nejhloupější jméno pro vážné onemocnění. Prvně o ní psal v roce 2003 Colin Shapiro. Sexsomnie vlastně odkazuje k celé řadě spánkových poruch, které vedou ke stejnému symptomu: zapojování se do sexuálních aktivit během spánku. Postižení prožívají všechno od hlasitého sténání, přes masturbaci až po samotný sex. A tím nejzajímavějším je fakt, že sexsomniaci si po probuzení ze svých nočních orgií nic nepamatují.

Sexsomnie může být znepokojující nejen pro nemocného, ale i pro toho, kdo spí vedle něj. Emily trpěla natolik svým sexuální chováním během spánku, že se rozhodla hledat odpovědi na netu. O jejím malém problému jsme si blíže pohovořili pomocí mailu. „Měla jsem tendence cítit se trapně a někdy dokonce provinile, když jsem měla jednu ze svých epizod. Hlavně protože jsem měla strach z toho, co jsem mohla dělat nebo říkat." Ve svém bdělém sexuálním životě popisuje Emily samu sebe jako spíše krotkou a něžnou dívku, což je přesný opak jejího chování během spánku:

Jsem neuvěřitelně agresivní a dominantní, sprostá a chci převzít kontrolu nad vším. Vždy jsem byla spíše tichá a nudná, když přišlo na sex a vždycky jsem byla zdrženlivá co se týče nadávek, protože jsem se cítila jako idiot, když jsem byla sprostá. A slyšet to, že jsem ve spánku úplně jiný člověk, je zároveň podpásovka pro moje ego, ale na druhou stranu i pozitivní změna.

Sexsomnie je druh parasomnie, jejímiž druhy jsou třeba noční děsy nebo náměsíčnost. Jen přibližně deset procent populace trpí těmito poruchami. Podle jedné nedávno publikované studie čtyři procenta žen trpících parasomnií na sobě pozorují i sexuální chování spojené se spánkem. Studie z roku 2007 pak zkoumala sexsomnii z hlediska pohlaví a zjistila, že u žen trpících touto poruchou je málo pravděpodobné, že by iniciovaly sex. Raději uspokojují samy sebe nebo jen ze spánku sténají. Naopak muži trpící sexsomnií se vyžívají v osahávání partnerky a pokusech se s ní vyspat.

Tak proč by někdo měl být během svých sexuálních aktivit při spánku agresivnější? „Když se dozvím, že jsem dělala věci, které mi obyčejně jdou proti srsti, nutí mě to přemýšlet, jestli nejde o nějakou potlačenou část mě, která se chce dostat na povrch," dozvídáme se od Emily. Ostatní sexsomniaci ale zažívají podobné zvláštně agresivní sexuální chování. „Jsem daleko agresivnější. Jakákoli předehra jde stranou, mírně řečeno," říká Joseph, který se nám přiznal, že má přibližně jednu epizodu sexsomnie měsíčně. „Moje partnerky byly překvapený nečekanou intenzitou toho všeho."

Spánek je mnohem složitější, než to vypadá zvenčí. To co vypadá jako pomalé vypínání vašeho mozku by se dalo spí popsat jako klidový režim na PlayStationu 4, který si můžete představit místo vaší krásné mysli. Některé funkce prostě pořád běží na pozadí. Stahujete novej software, nabíjíte ovladače a nebo, v případě sexsomniaků, se snažíte ojet Xbox 360 ležící vedle vás do prdele. Spánek probíhá v několika fázích, které mají vliv na různé části mozku a těla. Epizody sexsomnie se odehrávají během spánkového stádia NREM (non-rapid eye movement). Během této třetí fáze spánku je prefrontální mozková kůra v režimu offline. Prefrontální kůra má na starosti naše racionální myšlení, rozhodování, morálku atd. Základnější funkce jako je dýchání nebo reakce na intenzivní stres jsou stále velmi aktivní. Mnohem důležitější fakt pro lidi trpící sexsomnií je ten, že tělo není paralyzováno tak, jako při fázi REM. Sexsomnie je jen jedním z mnoha způsobů, jakým tělo reaguje na přerušenou spánkovou fázi číslo tři. Mluvení ze spaní, náměsíčnost nebo přejídání se ze spánku vždy probíhá, když je člověk částečně probuzen právě z třetí spánkové fáze. Bez fungující prefrontální kůry je tělo ponecháno svému osudu a snaží se uspokojit hlavně ty velmi základní potřeby: hlad, pocit bezpečí a nadrženost.

Laškující milenci či agresivní sexsomniaci? Foto via Sonja Lekovic

Bez prefrontální kúry nejste sami sebou. Jste spíše chodící (v tomto případě ležící), šukací nebo nenažrané reakční centrum. „Prošel jsem si obdobím, kdy jsem po probuzení hned dostal záchvat paniky a musel jsem vstát, abych ho setřásl," říká Joseph. Základním problémem Josepha tak nemusí být sexsomnie nebo záchvaty paniky, jako spíše syndrom spánkové apnoe. Emily má i další problémy se spánkem. Trpí extrémními nočními můrami a syndromem neklidných nohou. Pokud se zapracuje na těchto potížích, sexsomnie pravděpodobně zmizí. Na klinice ve Stanfordu léčili 11 lidí trpících sexsomnií. Léčbou vedlejších spánkových poruch byli doktoři schopni uzdravit 10 z jedenácti nemocných. V tiskové zprávě doprovázející studii Dr. Christian Guilleminault řekl: „Aktuální stav vaší mysli určí podobu spánkové poruchy, ale hlavní problémem je stále jen spánek."

Takže je sexsomnie výsledkem represe? Je sexsomnie jen projevem "skutečného já", kterému jinak brání probuzená mysl v existenci? Odpověď je ne. Bdělí lidé mají se svým spícím alter egem jen málo společného. „Sexsomnie je legitimní spánková porucha, která již podléhá zákonům, díky čemuž ji lze použít v právní obhajobě založené na automatismu," říká medicko-právní studie z roku 2015. Automatismus je právní název pro "absenci kontroly nad sebou samým." VICE sehnal právníka Bella Brava, který nám prozradil, že automatismus může jako právní obrana zafungovat ve dvou podobách. Prvním jsou nechtěné opakované pohyby (tj záškuby nebo epileptické záchvaty) a druhým krátkodobá ztráta identity a bezcílné chození - čemuž se jinak říká obranný výpadek. Sexsomnie může spadat mezi obě verze automatismu, jelikož může být jak důsledkem záchvatů (možnost č. 1) nebo spánkové poruchy podobné náměsíčnosti (druhá volba).

Jen proto, že se sexsomnie stává přijímanou poruchou hned neznamená, že ji soud přijme každému, kdo ji použije na svoji obranu. „Soud může tomuto důkazu dát váhu jakou chce a může rozhodnout, že to není dostatečné, aby obžalovaného mohl zprostit viny," říká Bravo. Jeden takový případ byl poslán sem do VICE Dr. Michelem A. Cramerem Bornemannem vedoucím vyšetřovatelem Sleep Forensics Association. „Od vzniku naší skupiny před deseti lety zahrnoval značný počet investigativních dotazů z oblasti vymáhání práva a právních komunit vyšetřování sexsomnie." V případu, který nám poslal, byl muž obviněn ze zneužívání své dcery. Tvrdil, že šlo o náměsíčnost, ale dělal věci, které ukázaly Bornemannovi, že nejde o typický případ: otevírání a zavírání dveří do pokoje jeho nevlastní dcery a přemisťování jejích polštářů by vyžadovalo větší mozkovou aktivitu, než která probíhá při epizodě sexsomnie.

Jak můžete vidět na případech Josepha a Emily, oba byli agresivnější během spánku, ale svou postel nikdy neopustili. Pokud zvládnete vstát a otevřít dveře, nejste sexsomniak. Jste úchylák.

Abychom si však detailně ověřili, proč mají Islanďané lepší genetické předpoklady pro růst enormně velkých svalů, vydali jsme se do tamní slavné tělocvičny Jakabol, kde jsme už před vstupem měli pocit, že jsme se ocitli před reykjavíkským Klubem rváčů. A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká uvnitř...

České titulky si zapnete tak, že na dolní liště přehrávače kliknete na políčko "CC", poté na "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

Jít na Facebook a být tak několikrát denně konfrontován posty z kanálu příspěvků je masochistickej tik, kterým jsou mnozí z nás krutě stiženi. Přinejhorším nám připomíná jeden či více momentů ze života, kdy jsme blbě odhadli charakter a přidali si pěkný pitomce. Nutno dodat, že u mě přichází dny, kdy roluju timeline svý bejvalý nej kámošky ze střední a maniakálně se řehtám jejímu neustálýmu sdílení nostalgickejch postů o devadesátkách a meme o tom, jak roztomilí jsou pitbulové. Jo a samozřejmě nesmím zapomenout na hluboký citáty o životě: „Máš právo na odpočinek. Nejsi povinen napravovat všecko, co se rozbilo. Nemusíš se snažit udělat šťastným každého. Tentokrát si udělej chvíli na sebe. Je čas dobít baterky. – anonym."

Podle nové kanadské studie z univerzity ve Waterloo jsou moje bejvalá kámoška a jí podobný lidi prej pěkně hloupý. Ve studii stojí „O recepci a detekci pseudohlubokých nesmyslů" a doktorand Gordon Pennycook a čtyři další vědci v ní tvrdí, že existuje souvislost mezi nízkou inteligencí a zájmem o zdánlivě hlubokomyslný citáty.

"Není nic krásnějšího než úsměv, který se prodral přes slzy." No, to fakt teda není, no...

Pro účely studie vědecký tým využil web Sebpearce.com, který generuje náhodná tvrzení, která zní zdánlivě hluboce, třeba: „Tento život není o ničem jiném než o zavlažování oázy sebevědomí," nebo: „Věda říká, že klíčem k žití je esence přírody."

„Procházel jsem ten web a napadlo mě, jestli se někdy dělal na tohle téma nějaký výzkum. Chtěl jsem vědět, jestli si lidi opravdu myslí, že takovéhle výroky mají nějakou hodnotu," říká Pennycook. „Často v kanálu příspěvků narazím na věci, které nejsou úplně geniální a zaměřují se spíš na motivaci... Navíc se citáty vyskytují společně s obrázky člověka, který očividně není autorem toho výroku – s tím se setkáte dost často."

Nesdílejte citáty, sdílejte lásku! Jak na to se dozvíte v dokumentu: Mobilní sexuální průmysl...

České titulky nastavíte kliknutím na "CC", zvolíte "Options" a z nabídky jazyků vyberete "Czech".

V rámci experimentu se předložily třem stům účastníků různé citáty včetně těch nesmyslných. Respondenti byli požádáni, aby na ně reagovali a zhodnotili jejich význam na škále od jedničky do pětky. Měli tak posoudit, zda jsou citáty buď hlubokomyslné, nesmyslné, nebo nezajímavé. Také byly testovány kognitivní schopnosti a osobnost respondentů.

Těm, kteří nebyli schopni rozkrýt nesmysl a hodnotili pseudohluboké výroky jako hlubokomyslné, se prokázala nižší inteligence a nízká pravděpodobnost kritického myšlení. Řídili se esoterikou, propadali konspiracím a teorii paranormálních jevů.

Jinými slovy, tyhle typy lidí jsou, jak jednou pravil Nietzsche, „uvězněni ve skleněné schráně reflexe vlastní mysli."

ReferenDOOM

Poté, co bylo vše sesbíráno, spočítáno a vyhlášeno, zaregistroval Google ve vodách svého vyhledávače podezřele mnoho dotazů ve znění: „Co se stane, když opustíme EU?" Případně druhý hledaný výraz: „Co je EU?" I na ostrovech mají určitě svoji verzi rčení „pozdě bycha honit", nebo případně „po bitvě je každý generál." Spousta voličů se poté, co byli internetem poučeni o Evropské unii, ptalo, zdali mohou svoji volbu zpětně změnit a začali podepisovat petici, podle které by mělo být referendum označeno za neplatné. Někteří z britských občanů by si měli ale vygooglit i slovo „demokracie."

„Abych byl upřímný, jsem trochu v šoku. Překvapilo mě, že jsme hlasovali pro odchod. Netušil jsem, že se to může stát a že bude na mém hlasu tolik záležet. Měl jsem za to, že zkrátka zůstaneme," svěřil se v televizním vysílání Adam z Manchesteru. Ne, referendum se totiž koná proto, aby se úředníci nenudili a je potřeba z prevenčních důvodů vyzkoušet, jestli voličské urny stále fungují a není nutné je vyměnit, nebo proč asi?

„Už ses zbavil těch liber?"

Nejen voliči, kteří urny otestovali zaškrtnutím políčka „leave" ale i zbytek světa může s překvapením sledovat reality show s názvem brexit. Jako první zareagovaly trhy, kde se libra stala skokanem roku a klesla na svoji nejnižší hodnotu od roku 1985. Následovaly ji ceny akcií, hodnoty bankovních domů a propady na trzích nejen v Británii, ale i v celé EU, spojených státech, Africe a Asii.

Některé z velkých firem jako třeba Samsung, LG nebo Acer oznámili, že přemýšlí o přestěhování svých centrál z Londýna do jiné evropské metropole. Stejný osud pravděpodobně potká londýnské finanční středisko City, které ze svého města činilo světové ekonomické centrum obchodu, z nějž měla spousta firem snadný přístup právě na evropský trh. Svá sídla teď hledají jinde a je jen otázkou, jestli jeho roli převezme nějaké větší město na kontinentu, nebo se velké bankovní domy a společnosti rozdrobí po celé Evropě.

Malá Velká Británie

Na scénu však přichází i další možnost, a sice že Londýn i se svými bankovními domy, sídly světových společností a všemi obyvateli opustí Spojené království Velké Británie a Severního Irska a připojí se zpět k EU. Desítky lidí z hlavního města, kteří se vyjádřili spíše pro setrvání v unii, již podepisují petici v níž vyzývají starostu Sadiqa Khana aby Londýn vyhlásil nezávislým státem a stal se jejím prezidentem. I když se jejich požadavek může zdát úsměvný, stanice BBC připomíná, že Londýn byl vždy jiný než zbytek země. Profesor Tony Travers z London School of Economics uvádí, že ekonomický význam Londýna je mnohem větší než ekonomický význam Skotska, kde také zvažují opakování referenda o nezávislosti, které má jejich premiérka Nicola Sturgeonová již na stole. Aby toho nebylo málo, ze Severního Irska se již ozývají hlasy, že by se rádi připojili k Irsku. Nakonec to vypadá, že stačil jedem kamínek, který strhl celou lavinu plnou exitů a nezávislostí, na jejímž konci zbyde z Velké Británie jen Malá Anglie.

Našim kolegům z Motherboardu se podařilo získat exkluzivní přístup k malé skupině robotů-pyrotechniků americké armády - k těm, které už armáda dříve opatřila zbraněmi - a také k několika humanoidům společnosti DARPA. Všichni mají jedno společné, byli vyvinuti pro to, aby lidém pomáhali, ovšem je velmi snadné je zneužít k vojenským účelům.

Jak to ale s umělou inteligencí momentálně vypadá a jejím vojenským využitím vypadá? Budou schopni roboti zabíjet? Blížíme se postupně k době, kdy už lidé na Zemi nebudou potřeba?

Na jednom fancouzským poli v severní Francii, kousek od belgických hranic, pořádá pravidelně Rodeo Car Club své závody, nebo chcete-li "rodea". Rozpočet je minimální, trať bahnitá, auta podomácku stavěná. Většina z nich působí, že se rozpadnou když kýchnete. Výhra taky není žádnej velkej obnos, ale Rodeo Car Club není o vítězích.

Během závodu teče chlast proudem, děti pobíhají volně po trati a z repráků se valí nekompromisní 80s hity. Nikdo tu nemá žádné sponzory. Francouzský fotograf Edouard Sepulchre kouzlu tomuto rodea nemohl odolat...